Základ kázání: Evangelium podle Lukáše 24, 13-35

Velikonoční neděle 9. 4. 2023

         Dva učedníci a tři hodiny cesty. Tři hodiny plné zármutku a zmatku. Tři hodiny obav a touhy utéct. Cesta do vsi, kam míří, je dlouhá asi jedenáct kilometrů. Tři hodiny cesty. Tři hodiny horlivé diskuse o událostech posledních dní. O hrůzách Velkého pátku. O prázdnotě Bílé soboty. O bláznivém – pochybném svědectví žen z dnešního rána.

    Najednou jde s nimi další pocestný. „Kde se dva nebo tři sejdou v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich,“ řekl jim kdysi Ježíš a nyní svůj slib plní. Přidává se k nim na jejich trýznivou cestu a doprovází je. Ti dva si ho však sotva všimnou. Když už mu to nedá a přímo je osloví, tak se učedníci sice zarazí, ale poutníka nepoznávají. Ježíš je pro ně mrtvý, a tak ho nemohou spatřit. Oči Kleofáše a jeho druha jsou uzavřené a držené smutkem, zklamáním i pochybami. Jejich srdce jsou zkroušená chladným zármutkem, strachem z pronásledování a nedůvěrou. Dokud je pro nás Kristus mrtvý, nespatříme ho i kdyby nám stál přímo před nosem. 

    Učedníci nemohou Ježíše poznat v nějakém náhodném pocestném, který je navíc úplně mimo. Jak může nevědět? „Tys o tom neslyšel?“ Po intenzivním, traumatickém týdnu si učedníci nedokážou ani představit, že vůbec existuje někdo, kdo neví o tom, co si prožili. „Nám se zhroutil celý svět a tebe to míjí?“ 

    Poutník se nenechá rozhodit jejich překvapením a trpělivě se ptá dál. Moudře-pastýřsky je nechává vymluvit. Vynaříkat. Vypovědět všechno, co prožili. Vyplakat. Vysypat trápení a zoufalství. Vypustit páru. Vypovídat. Vyložit všechno o intrikách velekněžské mafie, o předání Ježíše Římanům, o zmanipulovaném soudu a odporné popravě. Nechává je vyznat se ze zklamání a ztráty důvěry – vždyť „my doufali, že právě Ježíš má vykoupit Izrael, jenže on se místo toho nechal ukřižovat.“ Nechává je vyslovit i ohromení z té ranní zprávy o prázdném hrobě a pochybnost, která je tíží. Ježíš je pro ně mrtvý. Zemřel na kříži a s ním zemřela i jejich víra. V prázdném hrobě ji nenalezli. Kříž a prázdný hrob jen podtrhují pochyby a slova žen o dvou zářících poslech se dají příliš snadno odbýt jako blouznění (L 24, 11). Nechává je vymluvit a tím vlastně dává návod pro každé křesťanské naslouchání a duchovní doprovázení.

    Najednou nastane první malý zlom dnešního vyprávění. Poutník se ukáže jako někdo, kdo není až tak mimo. Jako někdo, kdo přece jen něco o posledních třech dnech ví. Orientuje se. Orientuje se dokonce líp než ti dva zmatení učedníci a pokusí se je nasměrovat na správnou cestu. Pomůže si Biblí. Zkrátka jim začal vyprávět příběhy. Starozákonní příběhy od vysvobození z Egypta přes krále a prorocká zaslíbení až po záchranu z babylónského zajetí. Připomněl jim, jak všem Božím zásahům předchází selhání, utrpení, otroctví, vězení, prohry a lítost. Dost možná jim zopakoval Izajášova prorocká slova o trpícím služebníkovi, který nese naše bolesti. Prostě jim ukázal, že Bůh s lidmi nejedná skrze prvoplánové triumfy, nevede lidi jednoznačnými cestami. Svět není zařízený tak, aby Bohu automaticky vyhověl. Ani sám Bůh si nemůže zařídit život jako procházku růžovou zahradou. Mesiáš tedy Kristus – Boží syn tedy Bůh sám nemohl v tom našem světě plném nespravedlnosti, utrpení a zla skončit jinak než právě tak, jak skončil. Ale už v těch starých příbězích plných zklamání a smrti je to nakonec vždy On, kdo má poslední slovo. A Boží poslední slovo, je vždy Slovem milosti. 

    Pocestný jim vyprávěl důvěrně známé příběhy, vyprávěl je však nově. V každém z těch slavných příběhů vypíchl to podstatné. To, co svědčí o Bohu, který sestupuje k člověku. To, co svědčí o Boží solidaritě s trpícími lidmi, o Božím utrpení. Zdůraznil to, co svědčí o Kristu. „Otevírá jim Písma.“ Otevírá smysl starodávných textů a tím pomalu otevírá učedníkům oči, aby zahlédli dobrou zprávu, která z Bible svítí. Ukazuje, že tuto dobrou zprávu-evangelium nacházíme v celé Bibli, pokud ji čteme z perspektivy Ježíšova příběhu. Tím vlastně dává návod pro každé křesťanské kázání a čtení Bible. Ať už učedníci rozuměli všemu, nebo jen něčemu, při výkladu jim hoří srdce. Něco se s nimi mění. Něco se začíná dít. Probouzí se v nich život. Probouzí se v nich víra. 

    Začíná však noc a ten pán by zřejmě rád pokračoval ve své cestě někam dál. Ale učedníci ho nepustí. Vypadají jako by se báli o pocestného. V noci jsou stezky jistě nebezpečné. Ale ve skutečnosti se bojí spíše o sebe. Nechtějí ztratit ten povědomý pocit. Nechtějí, aby jim srdce opět pohasla. Nechtějí opět ztratit směr. Nechtějí už zase zůstat sami – jako ovce bez pastýře. „Zůstaň s námi, Pane, vždyť se stmívá.“ Poutník tedy vešel. Společně usedli, nebo tenkrát vlastně ulehli ke stolu. A jak je zvykem, zahájili večeři modlitbou a požehnáním jídla. Jenže role hostitele se ujal ten neznámý host. Na první pohled naprosto běžný úkon: vzal chleba, poděkoval Bohu, lámal a rozdával jim. Nic zvláštního. A přece. A přece. Právě tehdy se jim otevřely oči. Konečně jim to došlo. Ten úkon byl tak běžný, a přitom tak unikátní. 

    „Ano, vždyť takhle nás hostil Ježíš. Ano, vždyť stejně nám přece srdce hořívala, když kázal tehdy na hoře a jindy na lodi a když u jezera po své promluvě lámal a rozdával chléb. A ve čtvrtek v té horní místnosti, když mluvil o těle, krvi a smlouvě. Vždyť je to tak jasné. Ženy měly pravdu! Pane, ty jsi tu s námi …! Pane?“ Ježíš zmizel. Zmizel? Byl tam vůbec? Taková pochybnost se nevrátí. Učedníci nemají sice Krista ve své moci, nedrží ho v rukou, ale zážitek Boží přítomnosti jim už nikdo nevezme. Zmizel jejich zrakům, ale hořící srdce zůstávají. Ježíšův příběh neskončil v pátek! Pokračuje dál. Pokračuje v nás. Záblesky Boží přítomnosti v náhodných setkáních, živých rozhovorech, dobrém společenství, v přírodě, v hudbě či při křtu, kázání a Večeři Páně jsou často jen záblesky. Ale můžeme pro ně a pro jejich pestrost mít otevřené oči. Ať už se tehdy v Emauzích stalo cokoli, to zvláštní setkání během večeře totiž mění úplně všechno. „Musíme se obrátit a vyrazit zase zpátky. Povědět to apoštolům. Ženy měly pravdu! Pán je s námi!“ Ačkoli se už jistě úplně setmělo, vyrazili Ti dva vstříc noci. Už nejsou zmatení. Mají jasný cíl. 

    Dva učedníci a tři hodiny cesty. Tři hodiny plné radosti a víry. Tři hodiny odhodlání a touhy sdílet. Cesta do Jeruzaléma, kam běží předat novou dobrou zprávu, je dlouhá asi jedenáct kilometrů. Tři hodiny cesty. Tři hodiny horlivé diskuse o událostech posledních dní. O hrůzách Velkého pátku. O prázdnotě Bílé soboty. O bláznivém – radostném svědectví žen z dnešního rána. O setkání na cestě a hořících srdcích. O lámání chleba a otevřených očích. 

    Přiběhnou k apoštolům a povídají: „Kristus byl vzkříšen!“ 

A ke svému úžasu uslyší odpověď: „Opravdu byl vzkříšen!“ Amen