První čtení: Evangelium podle Jana 17, 13-23 (Ježíšova modlitba krátce před zatčením)
"Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. 
Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno - já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne."

Druhé čtení: Genesis 11, 1-9 (Stavba města a věže)
Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: "Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme." Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." 
I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. 
Hospodin totiž řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli." 
I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. 

 



Slavný příběh o bábelské věži má několik rovin. Prvoplánově je to prostě pověst o původu (etiologie) cizích jazyků. Jak se to vlastně stalo, že mluvíme odlišnou řečí? V tom navíc není původní, zřejmě jde o variaci sumerského mýtu na podobné téma. Při druhém pohledu vidíme další rozměr: příběh o překažené stavbě je zároveň pradávnou izraelskou kritikou sousední velké Babylónské říše a jejích posvátných věží tzv. zikkuratů. Ono slovo Bábel a jeho hebrejské vysvětlení zde vlastně funguje jako parodie. Zatímco babylóňané význam svého názvu v akkadštině vykládali vznešeně: brána boží, Izraelci tomu hebrejskou přesmyčkou dodali jiný význam: zmatek - zmatení jazyka - pomotanost řeči. V češtině bychom po jejich vzoru mohli slovo Babylón upravit na Bláboly-ón. 

Ale pak je tu ještě hlubší rozměr. Při bohoslužbách nám totiž nejde ani o literární srovnávání mýtů ani o historické spory dvou starověkých států, ač nám tyto znalosti mohou pomoci k lepšímu pochopení. Teď v neděli ráno v kostele nám jde o sdělení, o zvěst tohoto biblického příběhu.
Proč je v Bibli? Proč by nás měl zajímat? 

Bábelská věž je spolu s příběhy o stvoření, Adamovi a Evě, zabití Ábela a potopě světa základním starozákonním vyznáním. Výpovědí o tom, jaký je člověk a jaký je Bůh. Autoři nám zde nezachytili historický popis skutečných budovatelů některého ze skutečných zikurratů. Chtěli nám popsat, jací jsme my všichni. 

Nedávno, ještě před ruským napadením Ukrajiny, jsme si s mojí Eliškou povídali o tom, jak je zvláštní, že si dnes celé skupiny lidí vzájemně tak moc nerozumí. Jak se čím dál víc ukazuje, že vlastně žijeme v odlišných světech a že si s některými lidmi, ač třeba mluvíme všichni stejně česky, porozumět možná už nikdy nedokážeme. A Eliška při tom zmínila právě příběh o bábelské věži a napadlo jí, že v něm vlastně nejde jen o vznik bariéry mezi cizími jazyky, ale právě o to hluboké nedorozumění, ke kterému mezi lidmi dochází. 

Možná to vnímáte také, jak se v posledních zhruba deseti letech čím dál častěji mluví o rozdělené společnosti. A nejen u nás, kde se to zhmotnilo vyhrocenými politickými událostmi kolem současného prezidenta či bývalého premiéra. V celé západní společnosti dochází ke štěpení a ztrátě jednotícího výkladu světa. 

Na jedné straně se nacházíme v době neuvěřitelného vědeckého pokroku a na druhé straně se vracejí k moci autoritářští politici, ve veřejném prostoru se legitimizuje odsuzování lidí na základě vzhledu či kultury. Roste počet těch, kteří popírají vědecká zjištění jak ohledně pandemie tak klimatické změny s přesvědčením, že každý přece má svou pravdu. Lidé si vzájemně přestávají rozumět a hranice mezi nimi už nekopírují hranice tradičních skupin či institucí, ale prostupují napříč. Napříč národy, církvemi, rodinami, generacemi. 

Dnes už nám to možná nepřijde, ale podívejme se, co současné situaci předcházelo: podobně jako v devatenáctém století začal na západě v 90. letech století dvacátého po rozpadu sovětského bloku vítězit příběh o tom, že se nacházíme na jakémsi konci dějin. Příběh o tom, že postupné demokratizaci světa, vědeckému pokroku, volnému trhu a nekonečnému růstu už nic nestojí v cestě. A těch pár výjimek v podobě zaostalých diktatur se prostě postupně přidá. Globalizace obchodu i kultury a propojení celého lidstva v podobě internetu se zdálo být posledním předstupněm ideální jednotné společnosti. Internet dokonce jako první lidem dostupná entita začal svými vlastnostmi připomínat některé tradiční definice božství: zdá se být vševědoucí a všudypřítomný… Jako by se v náznacích znovu ozval začátek přečteného příběhu: „Celá země byla jednotná ve slovech a činech“? Jako by si lidé chtěli zase hrát na Boha?

Nechci si se stát sektářským kritikem moderní společnosti a technologického rozvoje. Jen mě při tom kontrastu obrovského propojení světa, pokroku, prosperity a svobody na jedné straně a krizi porozumění, vzestupu autoritářů a rozpadu společného příběhu na druhé prostě mrazí v zádech. Např. v sociálních sítích se toto všudypřítomné neporozumění navzdory neustálému propojení naplno odhalilo ve své obrovské toxicitě. I proto jsem z nich nakonec utekl.

Čeho všeho by lidstvo bylo ještě schopno dosáhnout, kdyby místo rozkladu směřovalo ke skutečnému rozvoji jednoty? Autor příběhu o Bábelské věži vkládá Bohu do úst tuto myšlenku při pohledu na stavbu věže negativně: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč, a toto je začátek jejich činnosti. Tak pro ně nebude nemožné nic, co si usmyslí udělat.“ (Gn 11, 6b, ČSP)

Jednota a spolupráce sama o sobě ale přece není špatná. To co lidé podle dnešního příběhu pojali a opakovaně pojímají chybně nebyl způsob nýbrž cíl jejich snažení. Lidé z tohoto modelového příběhu o věži byli jednotní a chtěli si svou jednotu pojistit. Zapomněli však, co je vlastně pojí dohromady, kdo je tvůrcem a dárcem jejich jednoty a mysleli si, že to jsou jen oni sami. Jejich nadání, jejich výkon. Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. Tak si uděláme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“ (Gn 11,4 B21) 

Jejich motivací je „udělat si jméno.“ A v tom je ten základní problém. Jde jim o sebe. A jednotu nevnímají jako svobodnou jednotu v rozmanitosti, ale jako totalitní jednotu jejímž cílem je sláva a moc celku. I ty skutečné historické zikkuraty sloužily jako posvátná místo pro pohanské rituály, jejichž cílem bylo zajistit si propojení se světem bohů a tím jejich přízeň. To je věčné pokušení člověka, kterému propadl už Adam s Evou. Lidé chtějí být jako bohové. Chtějí sami rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, chtějí sami vládnout, sami si zajistit vlastní významnost, vyšplhat do nebes a „udělat si jméno.“ Tím však Boha i sami sebe ztrácí.

A tak tu zvedám obavu, která mě zarazila. Kde jsme jako moderní západní společnost udělali chybu? Nebyli jsme až příliš oslnění vlastní výjimečností a úspěchem? Nepřehlédli jsme přes vlastní slepé skvrny řadu neduhů, které ten krásný obraz prosperující společnosti narušovaly? Nehráli jsme si až příliš na pány světa a tvorstva? Nevím, zda je rozdělená společnost Božím trestem či soudem. Opravdu neumím a nechci takhle označovat a hodnotit Boží jednání. Myslím, že i v tom je ten biblický příběh o věži spíš symbolickým obrazem. Obrazem o tom, že příliš velké lidské sebevědomí dříve či později vede ke krizi a rozkladu. Což kromě Bible ukazují i dějiny opakovaně. Nejošklivěji to ukázaly obě světové války a totalitní režimy 20. století. Proti tomu je hádání na Facebooku pohodovou selankou.

Jenže ta rozhádanost, kterou velice šikovně rozviřovali nepřátelé svobody z Ruska a Číny nás přivedla do krize důvěry. A v té nás pak zastihla klimatická krize, pandemie COVIDu a nyní ta hrozná válka na Ukrajině. Zřejmě nejštastnější období dějin je nyní po 30 letech u konce.
Jen těžko bude líp. 

Máme ještě čas to napravit? Je u rozpadlé bábelské věže a rozehnaného lidstva, které si nerozumí a nedůvěřuje nějaká naděje? Ruský útok na Ukrajinu sice nečekaně a neobvykle sjednotil západní země, ale jak dlouho nám to vydrží? Nějakou šanci nám však poslední dny i biblické příběhy přece jen ukazují. 

Základem veškeré jednoty není totalitně uniformovaná a účelová vůle k moci, věhlasu či úspěchu. Pravým základem jednoty je Boží bezpodmínečná láska ke každému člověku, láska k celému lidstvu v jeho rozmanitosti. 

Smyslem a cílem této jednoty pak není dělat si vlastní jméno a stavět si pomníky. 

Smyslem a cílem jednoty je láskyplný, důstojný a svobodný život ve společenství a sdílení lásky s druhými lidmi v podobě solidarity a pomoci.

Ježíš, ve kterém se tato Boží láska zjevila naplno, se krátce před svým zatčením podle Janova evangelia modlil právě za pravou jednotu vycházející od Boha. Modlil se: „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno - já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ (J 17, 21-23) 

A nakonec i sám Hospodin při pohledu na stavbu věže uznává, že v jednotě lidstvo zvládne cokoli. A to není nutně jen hrozba. 
Jednota může být s vědomím jejího pravého zdroje a cíle v Boží lásce a svobodě naše jediná naděje.  Amen.

Budeme zpívat píseň z nového Evangelického zpěvníku číslo 769 - Jeden pán, jedna víra

Předneseno v rámci bohoslužeb sboru Českobratrské církve evangelické na pražském Smíchově 13. 3. 2022 a v Ostravě 27. 3. 2022.

Celé bohoslužby, které dodají snad i trochu nadějnější rámec zde.