RollBlog

1. Čtení:
Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; 
tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. 
Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. 
Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" 
Šimon mu odpověděl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." 
Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. 
Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. 
Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." 
Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; 
stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." 
Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním. 
Evangelium podle Lukáše 5, 1-11 (Český ekumenický překlad)
 

Základ kázání:
Potom se Ježíš znovu ukázal učedníkům u Tiberiadského jezera. Stalo se to takto: 
Šimon Petr, Tomáš zvaný Dvojče, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a další dva jeho učedníci byli spolu. 
„Jdu na ryby,“ řekl jim Šimon Petr. „Půjdeme s tebou,“ odpověděli. A tak šli a nastoupili na loď. Té noci ale nic nechytili. 
Za svítání stál na břehu Ježíš (učedníci ale nevěděli, že je to on). 
„Nemáte něco k jídlu, hoši?“ zavolal na ně. „Nemáme,“ odpověděli. 
„Hoďte síť napravo od lodi a něco najdete,“ řekl jim. Hodili tedy síť a už ji ani nemohli utáhnout, kolik v ní bylo ryb. 
Učedník, kterého Ježíš miloval, tehdy řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, oblékl si plášť (protože byl svlečený) a vrhl se do vody. 
Ostatní učedníci pak připluli s lodí (nebyli totiž daleko od břehu, jen asi dvě stě loket) a táhli tu síť s rybami. 
Když vystoupili na břeh, uviděli rozdělaný oheň a na něm rybu a chléb. 
Ježíš jim řekl: „Přineste trochu ryb, které jste teď nalovili.“ 
Šimon Petr tedy šel a vytáhl na břeh plnou síť - 153 velkých ryb! A přestože jich bylo tolik, síť se neroztrhla. 
„Pojďte snídat,“ řekl jim Ježíš. Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ protože věděli, že je to Pán. 
Ježíš přistoupil, vzal chléb a podával jim ho a podobně i rybu. 
Tak se Ježíš už potřetí po svém zmrtvýchvstání ukázal učedníkům. 
Evangelium podle Jana 21, 1-14 (B21 - překlad 21. století)

Kristus vstal z mrtvých, slyšeli jsme před týdnem a spolu s křesťany po celém světě slavili tuto radostnou zprávu – evangelium. Nojo. Ale co teď? 

Týden poté. Co teď s tím? Co my na to? Jak s tímhle vědomím naložíme? 

Zkušenost Ježíšových učedníků a jejich svědectví o ní bylo natolik silné a autentické, že dokázalo ovlivnit běh dějin již po 2000 let. Nešlo o nic samozřejmého ani snadno zpracovatelného. Nešlo o nic, co by šlo domyslet z Ježíšova učení nebo židovského myšlení. Ti prostí rybáři, řemeslníci, ženy kolem nich a další učedníci a následovníci zažili něco, co naprosto změnilo perspektivu jejich života, něco co se nedalo očekávat a čemu měli problém uvěřit. 

První setkání s ještě živým Ježíšem je vytrhlo z běžných životů. Zanechali svá povolání a rodiny, nechali všechno ležet, vyšli za ním a prožili několik zvláštních a naplněných let vedle něj. Jeho zatčení a smrt je pak zdrtila natolik že Ježíše zapřeli, rozutekli se a schovali. Zpráva o zmrtvýchvstání pak symbolicky vzkřísila i je. Jenže na jak dlouho?

Podle Janova evangelia se vzkříšený Ježíš zjevil nejprve Marii Magdaleně, což potvrzují i další novozákonní zdroje a posléze apoštolům bez Tomáše. Ten tomu nechtěl věřit a Ježíš se tedy po týdnu ukázal všem apoštolům znovu. Odtud pochází slavná věta „blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“. A po této závěrečné velikonoční epizodě zakončené dokonce formálně ukončovacími větami celého Janova evangelia včetně zmínky, že víc už se mu do knihy nevejde, přidává autor ještě 21. kapitolu. Nečekaně přidává ještě jeden příběh navíc, jehož první polovinu jsem teď četl. 

Původem obou dnešních čtení je zřejmě jedna společná tradice příběhu o zázračném rybolovu. Nachází se u stejného galilejského jezera (jen s jiným označením) a se stejnými hlavními postavami. Ale Jan tuto scénu zasazuje až do období po Velikonocích. Zřejmě jde o záměrný posun. Píše svůj spis v době, kdy předchozí evangelia jsou již mezi křesťany rozšířená a zákládní příběhy z nich určitě známé a on posouvá jejich význam, aby jim dal nový důraz, hloubku a aktuálnost. 

Narozdíl od předchozích kapitol nyní Jan neuvádí, kdy k této scéně dochází. Jak dlouho po vzkříšení. Jde prostě o ukázku, jak církev jedná po Velikonocích. No a Janovo hodnocení moc přívětivé není. Nevidíme příběh o tom, jak apoštolové na Ježíšův popud slavně vyrazili do světa kázat (jako v doplněném závěru u Marka), nebo o tom jak v Jeruzalémě chválí Boha a budují prvotní církev (jak popisuje Lukáš ve Skutcích apoštolů.) Petr se nepouští do žádného velkého úkolu, ke kterému vede Ježíšovo poslání. Petr jde na ryby. Ne proto, že by se chtěl najíst před dlouhou cestou. Jan naznačuje, že se Petr skutečně vrací ke svému původnímu povolání. Vrací se k rybaření, aby si zajistil obživu. A ostatní? Jdou za ním. Co jim zbývá? Koho jiného mají? Petr stále má autoritu, stále je vůdcem skupiny Ježíšových nejbližších, ale místo zakládání církve je vede k vodě. 

Představte si tu emocionální houpačku, kterou si Petr prošel. Apoštolové ztratili toho, na kterém chtěli postavit celý svůj život, nedokázali se ho nijak zastat, Petr několikrát popřel, že by ho vůbec znal, aby sám sobě zachránil kůži a najednou během pár dnů byla tato ztráta nepochopitelně překonána. Ježíš byl na čas znovu osobně nimi, jenže jen na chvilku. Vyslal je do světa s úkolem vyřídit ostatním lidem odpuštění vin, ale jakmile jej učedníci už zase nemají na dosah ruky, tak už zase nevědí co se sebou. Nevědí, jak s tím, co kolem Velikonoc prožili, naložit. Co teď? „Hm... tak jdem asi zpátky k sítím. Tomu jsme rozuměli, v tom si věříme. Tam je nám dobře.“ Avšak paradoxně právě v tom, v čem jsou přece sebejistí profíci, selhávají. Církev, která se odvrací od svého úkolu a sebejistě si hraje na profíka, nakonec selhává i ve světském jednání. 

Poprvé ještě za svého života oslovil Ježíš Petra a jeho druhy ve chvíli, kdy se jim nedařilo. Vstoupil do jejich života, aby jim ukázal správný směr. To jsme slyšeli v Lukášovi. Jan k tomu ve stejných kulisách záměrně zdůrazňuje: jednou vykročit nestačí. Vykročení za Ježíšem a dokonce ani něco tak silného a nepředstavitelného jako osobní setkání se vzkříšeným Kristem není zárukou, že už máme nadosmrti vystaráno. Není zárukou, že budeme nezlomě pokračovat v našem úkolu. Není zárukou, že už se přestaname ve světě plácat. Není zárukou, že nám zmizí všechny pochyby.

Učedníci po velikonočních zázracích zmateně odcházejí do své domoviny a bez cíle se vydají na neúspěšnou plavbu. Ztratili orientační smysl. I přesto, že ho před pár dny měli zhmotněný před očima. Ježíš je Bůh a vymyká se našemu chápání i našim snahám si jej udržet pro sebe, a formovat jej podle svých potřeb. Když se rybářům za svítání najednou opět zjevuje světlo na obzoru a skutečný cíl jejich plavby, mají problém ho jako takový poznat a přijmout. Je pro ně opět cizí, nepoznávají ho. Tak jako Krista na první pohled nepoznala Marie Magdalena a jako ho nedokázali poznat dva učedníci na cestě do Emauz. Vzříšený Ježíš je jiný a je jinak. Mění pohled na svět, mění vztahy, mění perspektivu. I když nám živý Ježíš vstupuje do života opakovaně, vždy je to příchod znovu nový, nečekaný a těžko rozpoznatelný. 

Přes tuto cizost a nepoznatelnost však oslovuje učedníky velmi osobně – hoši, děti, dítky, chlapci. Ve chvíli jejich nouze jim ukazuje svou vlídnou a přijímající tvář. Ptá se jich na jídlo i přesto, že za chvíli bude on hostit je. Ptá se ale jako by už věděl. Jako by jim chtěl dát najevo, že bez něj ani nic chytnout nemohli a připomíná tak svá slova z předvečera vlastního zatčení: „beze mě nedokážete nic“ (J 15,5). Dokonce bychom jeho otázku mohli skutečně přímo přeložit ve stylu: „Nic jste nechytli, co?“ Bez výmluv a komentářů mu odpoví řecky velmi velmi stroze: Οὔ - „Ne“. Co k tomu fiasku taky dodávat. A i když ještě neví, s kým mají tu čest, spolehnou se na úsudek neznámého a loví, kde jim ukázal. Sami si nevědí rady a tak dají na toho, kdo v nich vzbudil povědomý a dlouho postrádaný pocit důvěry. To je vlastně velmi krásné vyznání víry. Ve chvíli selhání důvěřovat. Bez důvěry není víra, ale ani žádný vztah a žádná cesta ani úspěch. Nejde tu však o to, že by Ježíš vzápětí vyčaroval hromadu ryb, on pouze naznačil správný směr a učedníkům už potolikáté otevřel oči. A právě to je poznávací znamení vzkříšeného Krista. Pomůže ke správnému úsudku a ukáže správnou cestu. Jako prvnímu to dojde onomu „milovanému učedníku“, který je v druhé polovině Janova evangelia vedle Petra zmiňován jako Ježíšův nejbližší a který Petra tak často předčí. K prázdnému hrobu Petra doslova předběhl, při nahlédnutí dovnitř jako první pochopil, co se stalo a uvěřil. Nyní z lodi jako první poznává vzkříšeného Krista: „To je Pán!“ Nejde jen o rozumové poznání, jde o vyznání, které je o to silnější, když vezmeme v potaz, že v Janově textu jde o poslední zapsanou přímou řeč této významné a tajemné postavy vzorového křesťana. Avšak zatímco on rychleji chápe a vyznává, tak Petr už zase rychleji jedná. Jakmile uslyší, s kým se setkává, zakryje se a skočí do vody. 

Zvláštní jednání. Podle tradičních výkladů i obrazů chce vyběhnout za Ježíšem a přebrodit se k němu rychleji než lodě, ale když pominu, že loď je na vodě rychlejší než chlap zahalený v plášti, tak i podle původního textu se Petr chce spíše schovat. Pláštěm i vodou se snaží skrýt před Ježíšovým pohledem. Připomíná tak Adama, který se po překročení Božích pravidel v Ráji schovává v křoví: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." (Gn 3,10) Petr tak jako Adam moc dobře ví, že selhal. Zapřel když měl vyznávat, odešel k rybám, když měl jít do světa. A tak se Petr – skála a vůdce církve potápí pod vodu, aby ho nebylo vidět. Učedníci mezitím dorazí na břeh za Ježíšem se svým úlovkem. On však již má připravené jídlo, byť je předtím po nich žádal. Navzdory tomu, že je poslal rybařit, má na ohništi kromě chleba i svou vlastní rybu. Touto scénou jednak připomíná zázračné nasycení zástupů, které proběhlo u stejného jezera a jednak Petrovo zapření, protože právě scéna, kdy Petr zapírá, je jediným dalším místem v celém Novém zákoně, kde se vyskytuje stejné řecké slovo označující ohniště. Petrovi to ohniště za svítání musí být krutě povědomé.

Na otázku po jídle nyní sám tazatel odpověděl. Protože on je tím, kdo na ni má skutečnou odpověď. Už při rozdávání jídla v 6. kapitole Ježíš řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit... “ Na druhou stranu Ježíš nyní vyzve učedníky, aby přinesli i ty své ryby a přijímá je. Přijímá i Petra, který ten obrovský balík přitáhne.

Učedníci jsou pozváni k ohništi a společné jídlo proběhne stylem, který napovídá: „Tohle není jen tak nějaká snídaně. Tohle je Snídaně Páně.“ Právě při společném jídle, které je základem společenství, učedníci plně prožívají přítomnost vzkříšeného Krista. Už není třeba nic hlasitě říkat, vysvětlovat a ujišťovat se: „věděli, že je to Pán.“ 

Paralely s nasycením zástupů, rybolovem, Večeři Páně i Petrovo zapření ukazují k hlavní zvěsti Velikonoc. Naše viny nám jsou odpuštěné. Jsme přijati do láskyplného společenství, uprostřed kterého stojí samotný Smysl a Princip života, sama Pravda a Láska v podobě vzkříšeného Ježíše. Jsme přijati navzdory selhání. Přijati navzdory našemu zmatenému bezcílnému plácání po moři světa. Jsme přijati navzdory všem našim chybám i pochybám. 

Když nám do našeho rozechvělého života najednou takto promluví to, co nazýváme slovem Bůh a ukáže směr, může nás to vylekat a zahnat do kouta. Mohli bychom se chtít schovat a uzavřít jako Petr. Vzhledem k útrapám a nejistotě světa i našich životů, by nám takovou reakci nikdo nemohl zazlívat. Ale ten, který překonává smrt i svět, nás zve k sobě a příjímá i to, co my si přinášíme sebou. I naše usmolený ryby budou přijaty. A tehdy si můžeme být jisti, že jde skutečně o Něj. On ukazuje směr, ale nechce nás převálcovat, chce se námi prostě být a třeba posnídat, něco nabízí on a stojí i o to, co přineseme my. 

O tom jsou Velikonoce, to je evangelium – radostná zpráva.

Kristus byl skutečně vzkříšen, je živ, stojí o nás a je s námi! 

Nojo. Ale co teď?
AMEN

Předneseno v rámci bohoslužeb v evangelickém farním sboru na Praze 5 - Smíchově
11. 4. 2021

Při psaní kázání jsem částečně vycházel ze své seminární práce Na Tiberiadském jezeře - exegeze J 21, 1-11, která vznikla v rámci výuky na semináři Nového zákona vedeném Janem Roskovcem, Th.D. (ETF UK). 

audiozáznam celých bohoslužeb zde (začátek v čase 2:20)...omluvte sníženou kvalitu záznamu