Každoroční publikaci úvah "Na každý den" letos sestavila farářka Elen Plzáková s pomocí dalších evangelíků a například i řady mládežníků. Deset úvah jsem sepsal i já. Např. i tu na 6. prosince 2020. 
 


"Ukvapeně jsem si říkal: Každý člověk je lhář." 
Žalm 116, 11

 

V našich lidských životech nemůžeme nehřešit. To na základě Pavlových epištol nejjasněji vyjádřil už sv. Augustin a později významně také třeba Martin Luther a mnozí další. 
Nikdo není dokonalý, řeklo by se asi dnes trochu mírněji. 
Je to důležité křesťanské rozpoznání – já sám si nezajistím Boží přízeň, já sám nedosáhnu dokonalosti. Ač se mohu snažit sebevíc, stále budu mít mnoho chyb. Jenže v tomto zásadním uvědomění se skrývá vážné nebezpečí. Skrývá se v tom pokušení rezignovat na morálku. Když nemůžu být dokonalý, tak proč bych se snažil? Proč bych bral ohled na druhé? Proč bych mluvil pravdu, když všichni lžou? Proč bych byl poctivý, když přece „všeci kradnú“? A z toho pak plyne zásadní a ukvapená nedůvěra vůči druhým lidem, která by mou osobnost naprosto zdevastovala a ve společenském měřítku by zničila celé lidstvo. Podle Aristotela je člověk tvor společenský. Nezávisle na Aristotelovi s tím počítá také celá Bible – od Genesis až po Zjevení. Člověk byl stvořen jako bytost vztahová. A jeho základním úkolem je láska k druhému a vytváření společenství. Na čem tu důvěru však založit? Odvažujeme se vyznat, že právě v Božím příchodu, v adventu. V tom, že Bůh si vybral právě lidský život pro zjevení své lásky. Tím, že nás přijímá i se všemi našimi chybami, nám nabízí možnost překonat veškerou nedůvěru vůči sobě i druhým. 

 

Hospodine, Pane náš, 

Naše lidská zkušenost nás varuje před přílišnou důvěřivostí. Z opatrnosti bychom často nejraději zavrhli všechny, kdo nás, byť jen zdánlivě ohrožují. Přestáváme často důvěřovat i těm nejbližším. Ty nám však stále ukazuješ, že nelámeš hůl nad nikým. Dokonce ani nad námi. Prosíme uč nás přijímat druhé lidi se stejnou láskou a důvěrou. 

Amen