1. čtení: Genesis 1, 26-31a


Základ kázání: Evangelium podle Matouše 13, 24-30

Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli.
Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel.
Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel.
Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘
On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘
On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.
Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“

Milé sestry, milí bratři,


slyšeli jsme jedno z řady Ježíšových podobenství. Podobenství o pleveli mezi pšenicí. Nachází se pouze u evangelisty Matouše a těsně navazuje na velmi podobné a o něco známější podobenství o rozsévači. To se věnovalo otázce, proč mnozí lidé odpadají od víry a nedrží se Božího slova. Nyní stojíme před jinou otázkou. Jak si poradit s tím, že i mezi těmi tzv. věřícími, i v Kristově církvi, tedy mezi těmi, kdo se hlásí k Božímu slovu, se nachází zlo?

 

Ta otázka provází křesťany již od prvních staletí. Jak je možné, že někdo, kdo se hlásí Kristu, může dále páchat zločiny, lhát, ba i vraždit. Dodnes se musíme vypořádávat s otázkou, jak je možné, že to byly právě křesťanské instituce, které v minulosti tak často působily bolest, válčily, zneužívaly světskou moc a mučily a popravovaly své kritiky. Jak je možné, že tolik zla vnesla do světa právě církev?

Ježíš ve svém podobenství jasně odmítá, že by toto zlo bylo vinou Hospodina. Že by to snad zasel už on. Ježíš jasně odmítá, že by lidské zlo bylo už v samotné podstatě člověka a církve. Hospodář zasel dobré semeno. V prvním čtení jsme slyšeli, že Hospodin stvořil dobrého člověka. A Ježíš přišel jako dobré Boží slovo mezi nás.

Na otázku po původu vší té lidské zloby a nenávisti nám však toto podobenství moc neodpoví. Vystačí si se slovem nepřítel. Nepoví, kdo tím nepřítelem je ani jak ho poznat. Ale byl to nepřítel, kdo zasel plevel do pšenice.  Později Ježíš řekne, že tím nepřítelem je ďábel, ale kdo nebo co je vlastně ďábel a jakou má či nemá moc, to už nevysvětlí. A zřejmě nám to v tuto chvíli musí stačit. To hlavní je, že původ zla mezi námi není v Božím slově. Není Božím záměrem. Je to plevel odjinud. Nepřítel v tomto podobenství a stejně tak had v knize Genesis a ďábel na jiných místech je vlastně obrazným zosobněním – personifikací podstaty Hříchu jako takového. Hříchu, který přichází zvenčí.

Závažnější a bolestivější upozornění Ježíšova podobenství je, že v tomto čase, i přes příchod Božího slova mezi nás, i přes přijetí a pochopení Boží lásky, je ono zlo zvenčí s námi stále velmi těsně spjato. Není původní, ale našimi silami je neoddělitelné. A evangelista Matouš tu chce řešit praktickou otázku – co tedy s tím?

Často bychom se rádi stavěli do role těch poslušných služebníků. Často si myslíme, že je přece zřejmé, jak poznat plevel od pšenice, že přece poznáme, co je správné. A užuž bychom se hnali na pole a plevel trhali. Užuž bychom odsuzovali, moralizovali, vyháněli, exkomunikovali a zase mučili a popravovali.  Kolikrát v historii si už mnozí mysleli, že právě jejich úkolem je být žencem? Kolik církevních a státních představitelů si již myslelo, že právě oni mají oddělit zrno od plev, pšenici od plevele, správné lidi od nesprávných?

Právě před tím však Ježíšovo podobenství varuje. „Při trhání plevele byste totiž vyrvali z kořenů i pšenici!“

 

     V tom je právě Zlo, Hřích, Nepřítel nebo, chcete-li, Ďábel tak nebezpečný. Nezničí to dobré sám, na to nemá moc, ale zamíchá se mezi ně tak, že se jen těžko rozezná a ještě hůře se jej zbavuje. A nakonec přesvědčí nás, abychom tu špinavou práci udělali za něj.

 Dobře můžeme tuto tekutost zla v současné době pozorovat na příkladu tzv. fake news – lživých zpráv na internetu. V dnešní informační válce nejde o to přesvědčit co nejvíce lidí o vlastní ideologii. Putinovskému Rusku nejde o to propagovat, jak je Rusko skvělé, ale nahlodat důvěru v demokracii, nahlodat důvěru ve vědu a vzdělání. Zamíchat s informacemi tak, abychom uvěřili, že vlastně každý má tak trochu pravdu a každý tak trochu lže a nikdo vlastně nemůže vědět, jak to doopravdy s tou Ukrajinou, s tím islámem, s tím brexitem, s tou Istanbulskou úmluvou je. Tak se rozhádávají rodiny, církve a celá společnost. Můžeme dokonce pozorovat, že i mezi těmi prozápadními demokraty pak tato situace občas vyvolá pocit, že by bylo nejlepší těm méně vzdělaným a naivním lidem např. odebrat volební právo – a vůbec je odstřihnout od vlivu. Jenže v tu chvíli se sami vzdávají svých vlastních ideálů. V tu chvíli vytrhávají s plevelem i pšenici, s jasným zlem odepisují i reálné lidi… A z toho všeho nejvíce těží nejen nějaké nepřátelské státy a skupiny, ale ten Zlý. Ten lidský Hřích sám.

To samé se děje v církvi po celou dobu její existence. V zájmu svatosti a čistoty křesťané často odepisují a odsuzují kdekoho, jako by zapomněli, že dokonalý není žádný člověk. Jakoby zapomněli, že hřích není původní, ale je z vnějšku a že postihuje každého člověka. Jakoby nevěděli, že nám nepřísluší soudit. Soud přijde, až bude žeň. A my nejsme ženci, my nejsme soudci.  Ve chvíli, kdy se pasujeme do této role, která nám nepřísluší, i při nejlepší vůli pomáháme zlu. Ve chvíli, kdy si přivlastňujeme Boží autoritu a Boží nástroje a odsuzujeme každého, kdo se nehodí do našich domněle božských, ve skutečnosti však až příliš lidských škatulek, vyléváme s vaničkou i dítě.

Ale co tedy s tím? Máme nečinně pozorovat, jak se ve společnosti a tak často i v naší církvi šíří nenávist, lhostejnost a lži? Máme z opatrnosti nečinně přistupovat i k vlastním slabostem a pokušením? Máme mlčet tváří v tvář bezpráví a rezignovat na zastávání se spravedlnosti? Máme se uvolnit a uvelebit s vědomím, že všechno přece vyřeší ten „Pánbůh“ za nás?  

Samozřejmě že ne! Avšak pochopit, jak se zachovat a opravdu tak také jednat, se zdá být čím dál složitější. Vždyť Hospodin v Ježíši Kristu opravdu Hřích a smrt přemohl. Vždyť Boží láska opravdu nemá hranic. Boží milost přece opravdu je zdarma nabízená každému z nás! Jsme přece opravdu přijati právě i přes svou nedokonalost! Nikdo si přece nemůže Boží přízeň nijak vysloužit svým konáním. Bůh se k nám sklání ze své lásky a ne pro naše skutky. Ano, nikdo z nás není dokonalý a ano, každý z nás je Bohem milovaný, ale to neznamená, že můžeme být s klidem lhostejní a hříšní. Nikdo z nás není soudcem, ale to neznamená se nezajímat o své okolí.

Ježíš nás svým podobenstvím varuje před trháním, ale zároveň nás vyzývá k péči o jeho pole; k péči o to dobré, co mezi námi a v nás roste.

Nesmíme násilně cokoli trhat, ale máme ochraňovat to dobré. Máme podporovat, rozvíjet a šířit Ježíšovo slovo o lásce k bližnímu a Boží lásce k nám. Máme se starat o dobré Boží dary. Pečovat o přírodu a společnost kolem nás. Zajímat se o své okolí a aktivně se zastávat slabších. Bránit pravdu a spravedlnost. Máme podporovat to dobré mezi sebou a v sobě, aby to bylo silnější a živější než všechno zlo, které kolem nás i v nás bují. 

Boží zákon nám pomáhá se v tom všem zorientovat a vybízí nás k činnosti, ale je to Boží láska, která nás ujišťuje, že to má smysl a že se nemusíme bát, když se nám něco nepodaří úplně podle našich představ.

A ano, jednou přijdou žně. S Božím královstvím k nám přijde Boží soud a ten již roztřídí všechen náš plevel od naší pšenice. Tehdy už bude jasné, co vedlo k dobrému a co ke zlému. Tehdy už bude zřejmé, kdo je Pánem světa a co bylo jeho dobrou setbou a co bylo nepřátelským plevelem. Mnohé z těch zjištění nás bude asi bolet, ale buďme si jisti, že Bůh nás v soudu nechce zatratit, ale osvobodit od všeho trápení a vlastních selhání. Ano, rozpletení Hříchu od dobrého stvoření nebude příjemné. Poznání, kdy jsme komu ublížili a kdy jsme chybovali, bude velmi bolestivé, ale tím spíše je nyní potřeba hledat mezi plevelem dobrou pšenici a dělat vše pro to, abychom tu dosud domněle neporazitelnou lež a nenávist sami v sobě i kolem sebe v každodenním životě poráželi.

Je to Hospodin, kdo nás do života vyslal, a je to Hospodin, kdo v Kristu zlomil definitivní moc Smrti a ukázal nám cestu Lásky, a je to Hospodin, kdo nás ve svém Duchu provází a dává nám sílu. Tak se nebojme a pojďme do toho! Vždyť Ježíš říká, že nepřišel na svět, aby svět soudil, ale aby svět spasil. (J 12, 47b)

Amen