RollBlog

 

 

1. čtení: Evangelium podle Matouše 2, 1 - 12
1 Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:
2 "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit."
3 Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém;
4 svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit.
5 Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka:
6 'A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.'"
7 Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl:
8 "Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit."
9 Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle,hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.
10 Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí.
11 Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu.
12 Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. 

Základ kázání: Epištola Filipským 2, 5 - 11 
5 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:
6 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,
7 nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka
8 se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
9 Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno,
10 aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí -
11 a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Milé sestry, milí bratři,

 

již v úvodním slovu jsem zmínil, že dneškem končí a vrcholí Vánoce. Je totiž svátek jménem Zjevení Páně. Snad po celém světě se dnes v kostelích čte evangelijní text o mudrcích z východu, kteří se přišli poklonit právě narozenému Ježíši Kristu. V pravoslaví dokonce teprve dnes slaví Vánoce jako takové. Prázdniny většině školáků sice skončily již v minulém týdnu a po novém roce se už většina z nás vrhla do běžných pracovních a studijních životů, ale Vánoce tu ještě jsou!

Možná to na první poslech nezní až tak radostně, možná už jsme si rádi oddechli, že jsou všechny vánoční starosti, stresy, návštěvy, úklidy, nákupy, koledy, reklamy, večírky a cukroví za námi. Ale právě proto, že tohle vše je opravdu za námi, jsem rád za dnešní svátek. Dnešek je věnován obsahu Vánoc bez vnějšího tlaku, bez příjemného i nepříjemného balastu. Dnešek není o dárcích, ani o povedené večeři, ani o rodinné pohodě, ani o tajemném kouzelném večeru. Dnešek je o „zjevení Páně“.

Jistě se o tom kázalo, zpívalo a přemýšlelo i v těch prosincových dnech, ale nyní jsme přišli do kostela, abychom se o vánoční zvěsti znovu ujistili. Ta dobrá zpráva Vánoc platí i po prázdninách, platí dnes a bude platit i zítra a každou další neděli a každý den. Tou dobrou zprávou je zjevení Boha v člověku Ježíši Kristu. Ten nepochopitelný, neuchopitelný, nekonečný, všemohoucí Stvořitel, Hospodin, Bůh, Král králů a Pán pánů přišel mezi nás.

V průběhu dějin si lidé mysleli, myslí a budou myslet, že dosáhnou na Boha, že si k němu najdou cestu. Snažíme se vymyslet systémy, pojmy a metafory, jak Boha popsat. Jak ho vystihnout. Snažíme se vymyslet návody a recepty, jak se k němu a do jeho přízně dostat. Chceme ho vidět v přírodě, jindy ve svém nitru, někdy úplně všude a jindy zase vůbec nikde. Rádi bychom Boha přizpůsobili svým představám anebo alespoň konečně dokázali, že jde jen o překonanou pohádku. Ale tomu všemu se Bůh vzpírá. Vlastně se ani moc vzpírat nemusí. My na něj prostě nedosáhneme a nemáme.

Všechna lidská náboženství a filosofické systémy se snaží postihnout Pravdu s velkým P. Najít Smysl, odhalit Princip. Nebo něco takového alespoň popřít. To všechno, včetně křesťanství, jsou však právě lidská náboženství a právě lidské systémy. Je za tím skryta touha si na Boha sáhnout a zajistit si jeho přízeň. Ale právě toho člověk schopen není a nikdy nebude. Člověk je jen člověk, zatímco Bůh je Bůh.

Ale Hospodin se rozhodl toto rozdělení překonávat a překonat. Dal se člověku poznat ve své smlouvě s Abrahamem, ve svém zákonu daném Mojžíšovi, ve svém vysvobození Izraele i ve svém hněvu nad ním. Bohu na člověku záleží a chce být poznán. Zkušenost s Božím zjevováním pak lidé zapsali do Bible. Jenže to stále byli jen lidé, a tak ani svatá Písma nemohou zachytit Boha a jeho vůli v úplnosti a bez rozporů. On sám však naší lidskou nedokonalostí neopovrhuje.

Ano, sice ji bude soudit. Bude soudit, že až příliš často chtěně i nechtěně ubližujeme druhým, sobě i světu kolem nás, že až příliš často děláme to, co sami nechceme a o čem víme, že je špatné, a naopak neděláme to, co je potřeba. Bude soudit, ale nechce nás zavrhnout. Bůh člověka stvořil, zamiloval si jej a rozhodl se mu pomoci v jeho nouzi.

A nakonec se právě tento vzdálený Bůh, který se všem lidským představám vymyká, stal člověkem. Slovo se stalo tělem. (J 1, 14) Pravda a Láska se staly živoucím masem. Smysl a Princip světa se narodil do chudé a následně pronásledované rodiny. Chodil mezi lidmi. Přátelil se s nimi, pomáhal jim, kázal jim. Hněval se i radoval, brečel a smál se. Nelpěl na svém oddělení od světa, nelpěl na svém kralování člověku, nelpěl na své moci. Chtěl sloužit. Vzal na sebe lidství, aby nás zachránil od soudu, který nad sebou sami vynášíme. Dokonalý, nesmrtelný Bůh se stal nedokonalým, smrtelným člověkem a jako takový podstoupil i tu smrt.  Smrt patří k lidství všeobecně a absolutně. A tak se jí Bůh, který si zamiloval člověka, nemohl vyhnout.

A přece jen nebyl pouze člověkem. Nebyl to Boží převlek, aby Hospodin zakusil, jak se člověku daří, aby se podíval, jak tu žijeme. Dnes slavíme svátek Zjevení Páně, nikoli převlečení a další skrývání.

Ten skrytý a vzdálený Bůh se člověku zjevil v druhém člověku. Nejen, že byl člověkem se vším všudy, ale lidé v Ježíši Kristu poznali Boha. V jeho slovech a jednání. Právě v tom, že na sebe vzal způsob služebníka a v poslušnosti podstoupil i smrt. Tohle je sice pro mnohé dodnes kamenem úrazu (jak může Bůh trpět?), ale právě to je tím zjevením. Bůh se zjevil ve své lásce k člověku.

Jako člověk Ježíš narušoval zkostnatělý náboženský systém, který mocensky stál nad člověkem; a zákoníkům i běžným lidem připomněl Boží lásku. Nechce, abychom si dělali na všechno škatulky, návody, seznamy. Nechce, abychom vymýšleli, jak se k Bohu a do jeho přízně dostat. Nechce, abychom rozlišovali, kdo je Bohu blízko a kdo je mu vzdálený. Nechce, abychom se zotročili všemi možnými pravidly. Nechce, abychom si stavěli věže a žebříky do nebes. Hospodin sestupuje k nám. Přichází ke každému z nás a učí nás lásce ke všem lidem. Ke všem lidem. Nepřišel jen k Izraeli, nezjevil se jen pro křesťany. Bůh je nad náboženstvími, nad církvemi, nad všemi lidskými systémy. Stal se člověkem a jako člověk zemřel, aby smrt překonal a tím definitivně vyjevil svou lásku ke každému člověku a svou opravdovou slávu.  Přišel a přichází pro každého.

Pro každého – i o tom je ten dnešní svátek. Proto jsou dnes důležití ti mudrci z východu. Bůh klidně využil i astrologii, které jinak Bible nedůvěřuje, aby se zjevil skupině vzdělaných pohanů odněkud z Persie. Ta lidová slovesnost, která z nich později udělala krále, sice geniálně vystihla motiv, že Bůh je nad všemi mocnými, ale Matoušovi jde tím obrazem právě o moudré učence nežidovského a nekřesťanského světa.

V řečtině jsou tu ti mudrcové označeni jako μάγοι (magoi), tedy mágové. Nejspíše šlo o perské kněží, kteří si často zahrávali i s magií. Jsou to Starým zákonem tak často kritizovaní pohané, a navíc spojeni s magií, vůči které je biblická tradice obzvláště podezřívavá. Jde tedy o typické představitele toho lidského snažení přivlastnit si Boží moc a odhalit všechna člověku skrytá tajemství.

A přesto právě i mágové jsou tu pozváni k Božímu zjevení.

Také pro mágy přišla Boží láska narozená ve chlévě. Ne kvůli jejich snažení, ne díky jejich magii. Boží láska se jim zjevila jejich snahám navzdory. A stejně tak přišla ke všem těm, kdo se na Boha snažili chybně dosáhnout svou představivostí a zahrnout ho do svých systémů a dostat se mu do přízně svými zásluhami. Ne pro jejich schopnosti a ne pro ty zásluhy. Ale z Boží milosti. Navzdory tomu, že člověk na Boha dosáhnout nemůže, Bůh k člověku přichází. A přichází tedy i k nám, za námi i pro nás navzdory tomu, že si o Bohu vymýšlíme kdejaké nesmysly. Navzdory tomu, že všechny lidské metafory a představy jsou nedokonalé. Navzdory tomu, že si jeho vůli většinou ztotožňujeme jen se svým náboženstvím a svými názory. Navzdory tomu, že jsme i Vánoce i samotného Ježíše obalili vším možným balastem.

V prologu Janova evangelia čteme:

„Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1, 18)  

Řekl nám o něm svým životem. Bůh se stal člověkem a tím nás vyzývá, abychom se také zkusili stát lidmi (Halík). A nejen vyzývá. Ježíšův příběh, jeho kázání a skutky; jeho smrt a její překonání nás zavazují a vůbec uschopňují k tomu být skutečnými lidmi. Tím, že každého z nás Bůh v Kristu zachránil, nás osvobodil od nutnosti řešit svůj osud po smrti, ale nasměroval nás k druhým lidem a k péči o svět.     

V první Janově epištole přece čteme: "V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle."

(1 J 4, 10–12)

Amen

 

6. ledna 2019, bohoslužby v evangelickém sboru v Pardubicích