RollBlog

1. ČTENÍ: Skutky apoštolů 6, 8-15 

8 Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení.
9 Tu proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze, zvané synagóga propuštěnců, a k synagóze Kyrénských a Alexandrijských, a společně se židy z Kilikie a z Asie se začali se Štěpánem přít.
10 Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil.
11 Navedli tedy několik mužů, aby prohlašovali: "My jsme slyšeli, jak mluví rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu."
12 Tím pobouřili lid a starší se zákoníky; pak si pro Štěpána přišli, odvedli ho a postavili před radu.
13 Přivedli křivé svědky a ti vypovídali: "Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu.
14 Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš."
15 Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla.

Základ kázání: Druhé biblické čtení je také ze Skutků apoštolských, ale trochu poskočíme. V 7. kapitole je podrobně popsána Štěpánova obhajoba před veleknězem a židovskou radou. Je to vlastně kázání, ve kterém Štěpán stručně popsal základní příběh Božího působení podle knih Mojžíšových od praotců až po východ z Egypta.  A my do této 7. kapitoly vstoupíme až od verše 46. Takže Skutky apoštolské, 7. kapitola od verše 46. do verše 60.  Štěpán pokračuje v kázání: 

46 David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův.
47 Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám.
48 Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok:
49 'Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout?
50 Což to všechno nestvořila má ruka?'
51 Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové.
52 Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili.
53 Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!"
54 Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby.
55 Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží,
56 a řekl: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží."
57 Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli
58 a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul.
59 Když Štěpána kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!"
60 Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: "Pane, odpusť jim tento hřích!" 

Milé sestry, milí bratři,

možná znáte ironické rčení, že katolíci mají svátky, zatímco evangelíci výročí. Je sice pravda, že v posledních letech se v naší církvi s výročími opravdu roztrhl pytel, ale není to úplně spravedlivé srovnání. Vždyť i náš církevní rok má své vrcholy o svátcích.

Advent, Vánoce, půst, Velikonoce, svatodušní neděle, trojiční neděle a další. To jsou všechno sváteční období. I když možná u nás kvůli příslovečné evangelické skromnosti nejsou nijak pompézní, tak je přece slavíme a prožíváme. Nyní máme Vánoční čas. A včera jsme si nejen připomínali, ale opravdu jsme slavili narození Ježíše Krista.

Je pravda, že jsme počet svátků redukovali, což je možná škoda. Katolická tradice svými svátky vyzdvihuje mnoho událostí a mnoho osobností, které v historii křesťanské víry mají důležité místo, ale ona redukce má svůj význam. Myslím, že díky tomu více vyniká to, co je opravdu hodno slavení – totiž Boží jednání, Boží sestupování k nám. Boží láska přijímající a zachraňující člověka a svět.

A přesto mezi těmi všemi zásadními a vskutku Božími svátky zůstal i v evangelické tradici (alespoň v našem sboru) svátek prvního křesťanského mučedníka Štěpána. Tento svátek má hluboký význam, který vyniká o to víc, že je přiřazen k Vánocům, a je tedy smysluplné ho zachovat a slavit.

Užili jsme si Štědrý den a Boží hod Vánoční. Oslavili jsme tu úžasnou skutečnost, že se Bůh stal člověkem. Oslavili jsme, že Hospodin nezůstává sám pro sebe, ale přichází k nám … Ale co s tím dál? Jak s tímto vědomím pokračovat v běžném životě po prázdninách? Právě o tom je Štěpánův příběh.   

Štěpán byl zbožný muž. První jeruzalémští křesťané ho spolu s dalšími šesti lidmi zvolili mezi tzv. diakony (neboli jáhny). Totiž první pomocníky apoštolů. Sami apoštolové je s požehnáním uvedli do služby (dnes bychom řekli: ordinovali). Diakoni měli na starost péči o vdovy a jiné potřebné a další službu v církvi, aby se apoštolové mohli věnovat šíření evangelia - dobré zprávy o Kristu.

Jak jsme slyšeli v prvním čtení, Štěpán byl opravdu výjimečný. Z Boží moci činil zázraky a znamení, což bylo dosud vyhrazeno jen Kristu a pak apoštolům. A zřejmě také kázal. Kázal o osvobodivé moci Boží lásky, jak ji poznal v člověku Ježíši Nazaretském. A právě tím si zadělal na problémy.

Představitelé tehdy zavedené náboženské tradice se mu snažili jeho názory nejprve rozmluvit. Na Štěpánovu moudrost a znalost Písma však nestačili, a tak o něm rozšířili pomluvy a nakonec ho obžalovali.

Štěpán přece podobně jako ten popravený buřič Ježíš zpochybňuje Mojžíšův zákon a Šalomounův chrám! Je to poblouzněný sektář a rouhač!

Štěpán se ale nedal. Před veleradou dopodrobna vyložil příběhy Tóry a dalších biblických knih. V pravdě exegeticky doložil, že Bůh přece nejedná jen ve svém Zákonu, ale i v milosti, a že není přítomen pouze v chrámu, ale v každé chvíli života Božího lidu, a to už od Abrahama. A také dosvědčil, že jsme Boha poznali v Kristu a v jeho Duchu a že to jsou oni, kdo tu vlastně porušuje Zákon.

Jenže, jak to tak bývá, fanatiky a extrémní konzervativce, ale i zpohodlnělé zastánce stávajícího systému nerozlítí asi nic tak moc, jako dobře podložená a rozumná argumentace vedoucí k proměně myšlení. Zvláště pokud mají moc. Cokoli, co zpochybní jejich pravdu, totiž ohrožuje jejich sebejistotu a mocenské postavení. Proto je ve všech totalitních režimech perzekuována inteligence a podceňováno a uráženo vzdělání a kritické myšlení. Proto sektáři odmítají odbornou teologii a biblistiku. Snažit se fundamentalistovi vysvětlit, že v Bibli se nacházejí různorodé výpovědi s různou váhou závažnosti, je často jako mluvit do dubu. Snažit se upřímně, a přitom odborně vykládat Písmo jen přilévá olej do ohně. A jak vidíme na Štěpánově příkladu, dokonce i přímá citace ze Starého zákona vedla zákoníky k zatvrzení a rozčílení.

Štěpán to nejspíš musel vědět předem a již ze své zkušenosti znát. Musel vědět, že ty náboženské představitele nepřesvědčí. Po ukřižování Ježíše a během rostoucího napětí mezi křesťany a židy nutně musel vědět, co hrozí i jemu. Ale přesto k zákoníkům a ostatním lidem mluvil. Přesto pravdivě svědčil o Boží milosti, která přináší svobodu a nikoli svázanost. A neodpustil si ani kritiku a přirovnání zákoníků k těm, kteří nadávali Mojžíšovi a reptali po vyjití z Egypta. K těm, kteří zpochybňovali, odmítali a zabíjeli proroky. K těm, kteří ukřižovali Krista. A když ještě během výslechu vyznal, že právě v tu chvíli vidí „Syna člověka po pravici Boží,“ urazil jejich náboženské cítění natolik, že se neudrželi. Zacpávali si uši: přirovnávat člověka Ježíše k apokalyptické vizi z proroka Daniele, a navíc ho dávat na roveň samotnému Bohu? To je přece rouhání!

Štěpán tu předkládá biblicky podloženou moudrou řeč narušující pevný řád, dobové představy a mocenské pozice. Dokládá to autentickým osobním svědectvím a pevnou vírou v Pravdu a Lásku – máloco rozzuří "církevní" i jakkoli jinak ideologicky laděné mocipány a hodnostáře víc. A tak ho zabili. Vzali ho za město a bez soudu ukamenovali. Umlčeli hlas, který zpochybňoval jejich sebejistotu, jejich tradiční hodnoty. Umlčeli hlas, který ohrožoval jejich moc.

Zabili Ježíše z Nazareta, zabili Štěpána, zabili Jana Husa, zabili Dietricha Bonhoeffera, zabili Miladu Horákovou, zabili Jana Patočku a zabili mnoho žen, mužů i dětí a zabijí mnohé další.       

Smrt je vážná věc. Bible ji nelakuje na růžovo ani nenabádá k tomu, abychom ji vyhledávali. Ví o její děsivé definitivnosti. O tom, jak přetrhává vztahy. Ano, věříme, že smrt nemá poslední slovo, ale tím se nesnižuje její význam. A Bůh nechce, abychom po smrti toužili. Ani po smrti mučednické. Hospodin chce život! Je Bohem živých! Proto se stal člověkem. Proto se narodil chudé rodině a chodil mezi lidmi, jedl a pil, radoval se i smutnil. Proto, aby náš život sám zakusil a aby překonal smrt. Překonal ji pro Štěpána i pro nás a pro celý svět. A právě o tom Štěpán a další nespravedlivě zavraždění mučedníci svědčili svým životem i svou smrtí, která stále patří k lidské zkušenosti. Mučedníci nejsou inspirativní tím, že zemřeli, ale tím, že poznali cenu života.

Podstata Štěpánova příběhu je právě v jeho svědectví. Však i řecké označení mučedníka – μάρτυς (martys) – znamená doslova svědek! A v tom je tedy i podstata dnešního svátku. Nemusíme a ani nemáme vyhledávat riskantní situace a vrhat se vstříc smrti – koneckonců v naší zemi a v naší době nejsme pro víru a hájení pravdy pronásledováni (zatím). Ale máme v každé chvíli našeho života svědčit o dobrém Bohu. O tom, že přišel na svět a učil nás lásce k druhým. O tom, že se Ježíš vždy zastával těch nejslabších a nejopovrhovanějších a kritizoval ty sebejisté a povýšené. O tom, že jedněm i druhým nabízel odpuštění. O tom, že za každého z nás zemřel. O tom, že smrt přemohl. O tom, že je s námi ve svém Duchu přítomen a naše strasti, strachy i bolesti s námi prožívá a překonává. O tom, že i nás vybízí k zastávání se slabších, k hájení pravdy a k přijímání každého – včetně těch, kteří se nám nelíbí. O tom, že Bůh je nad hranicemi církví, náboženství a všech lidských ideologií, výmyslů a chrámů.

A ano, měli bychom být připraveni o tom všem svědčit, i ve chvílích, kdy to není příjemné. Ve chvílích, kdy naše víra nikoho nezajímá i ve chvílích, kdy naše víra provokuje, a také ve chvílích, kdy by nám za ni hrozil trest. Však již zmíněný a komunisty uštvaný filosof Jan Patočka řekl, že „existují věci, pro které stojí za to trpět“ a „že věci, pro které se eventuelně trpí, jsou právě ty, pro které stojí za to žít.“

Nemyslím tím vším, že bychom teď měli vyběhnout ven a začít kázat a zpívat na ulici. Svědčit bychom měli svým jednáním. Praktickým zastáváním se dobrých věcí, pomáháním druhým lidem, připraveností zaujmout postoj v kritické situaci i prostě svým každodenním životem založeným na důvěře v dobrý smysl světa. To vše s neustálým vědomím toho, že nás samé Hospodin přijímá takové, jací jsme, a že to nám dává sílu žít.

Štěpán o dobrém Bohu svědčil doslova až do posledního dechu. A nejvíce ve své poslední větě. Stejně jako Ježíš na kříži, prosil i kamenovaný Štěpán Boha za odpuštění pro ty, kteří kvůli své zaslepenosti nevidí, jak druhým ubližují. Jedni neviděli, že vraždili Boha, druzí neviděli, že vraždí Božího svědka. Mnozí dodnes nevidí, že potírají, urážejí a vraždí své vlastní bratry a sestry.

Štěpán svou prosbou vyjádřil naději, že pro nikoho není pozdě. Ani pro nás, když občas selžeme, ani pro nikoho jiného na světě, byť by se nám zdál sebezkaženější. Však si vzpomeňme, že mezi Štěpánovými vrahy stál i horlivý mládenec a obávaný pronásledovatel křesťanů jménem Saul, kterého však my již známe jako jednoho z nejvýznamnějších svědků Boží milosti a lásky - jako apoštola Pavla… Ale to je už jiný příběh…

Hospodine, ty jsi přišel mezi nás, abys každého z nás oslovil a osvobodil. Prosíme, ať umíme tvou výzvu vyslyšet a naplňovat, ať ji umíme sdílet s ostatními. Pane Ježíši Kriste, buď s celým světem a osvoboď nás a všechny lidi od zaslepenosti, nenávisti, zloby a násilí. Uč nás zastávat se Pravdy a přiznávat se ke tvé Lásce. Amen.

26. 12. 2018 - bohoslužby v evangelickém sboru ve Strašnicích