1. čtení: Evangelium podle Matouše, 11. kapitola; 2.-6. verš

Základ kázání: Izajáš; 35. kapitola; 3.-10. verš: 
Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím.
Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se!
Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“
Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých.
Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat.
Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině.
Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla.
Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek , tráva tam poroste jako rákosí a sítí.
Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou.
Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží.
Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci.
Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení.
Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí.
Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.



Milé sestry, milí bratři,        
po takovém textu by se skoro chtělo říci Amen a nic už nedodávat.
Budou Vánoce, Bůh nás má rád!            
Halelujah! Chvalme Pána a užijme si krásný advent!

Asi by nám to jako hezké povzbuzení na nějaký čas vydrželo. Ale obávám se, že jen do první reportáže o Jemenu, Sýrii či Ukrajině, do prvního setkání s mrznoucím bezdomovcem, do první hádky s blízkým člověkem. Do prvního nárazu se skutečným světem tam venku.  

Patřím k těm, co si Advent a Vánoce užívají. Každý rok se na ně těším. Užívám si rodinnou pohodu v teple domova, mám opravdovou radost i z dárků a jídla. Samozřejmě si rád prožívám i tu Dobrou zprávu o narození Krista, která zní v kostelích. V posledních letech si čím dál více opravdu rád prožívám právě tu kostelovou část, ale stejně tak mi čím dál častěji mrzne úsměv na rtech.

Jak se mohu radovat s čistým svědomím, když tolik lidí na světě trpí? Jak si mohu užívat Vánoce, když teplo domova zná jen hrstka lidí na světě? Jak si mohu užívat vánoční večeři a předávání dárků, když stovky milionů lidí nemají co jíst? Jak si mohu užívat rodinnou pohodu, když vím, že např. v naší zemi je tak velká část rodin rozpadlá? Jak mohu prožívat Dobrou zprávu o Boží Lásce, když ji tolik lidí nepoznalo a když to jsou často právě křesťané, kdo ve společnosti brání jejímu projevení?

Možná jsem na sebe a na nás všechny teď moc přísný, nebo to naopak vypadá, že upadám do každoročních vánočních klišé, ale když si utrpení světa opravdu necháme vstoupit až k sobě, můžeme se vůbec ještě radovat? A i když si tedy přiznáme, že můžeme pociťovat vděčnost alespoň za své životy, jak chceme evangelium šířit dál? Jak sdílet s trpícím světem zvěst o Dobrém Bohu?  A jak dál žít s vědomím Dobrého Boha, když sami tak často a tak snadno selháváme? Jak se teologicky vypořádat s tím, že Kristus přišel a svět zůstal i po vzkříšení bez všeobecně viditelné změny?

 

Dnešní svět je zmatený, chaotický. Stále rychleji se mění. Staré jistoty neplatí, staré rány se otevírají. Každý trochu citlivější člověk vidí, že současná situace je neudržitelná, že se něco musí stát. Ve všech dobách se objevovaly myšlenky, že už se svět chýlí ke konci, a i my dnes velmi silně prožíváme kritický stav společnosti, přírody atd. Člověk, který tyto pocity prožívá, by rád nějak pomohl. Stále častěji však narážíme na neochotu jít do toho naplno. A když už se někdo naplno rozhodne opravdu pomáhat, často narazí na meze svých schopností, vyhoření, na nespravedlnost a ztrátu ideálů. A tak si říkám – má to tady vůbec smysl? Mohu se jistě radovat z maličkostí, ale dá se tu dlouhodobě žít? Kde hledat pomoc v pochybách, zmatku a zármutku? Jistotou by měla být naše víra, ale na čem vůbec víra stojí, o co se opírá? Může vůbec o něco?

„Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“

Teprve teď dostává Izajášovo proroctví svou sílu. V době klidu je to možná milé pohlazení, bez větší hloubky. Ale to proroctví bylo a je určeno právě těm, kdo se trápí, kdo jsou ztraceni. Těm, kteří jsou v nouzi a mají strach. 

Proroctví je určeno právě těm slepým, hluchým, němým, kulhavým. Právě těm hladovým, chudým, umírajícím. Všem nesvobodným, nedokonalým a nešťastným. 

Dobrá, ale čím tedy prorok utěšuje? V čem to utěšení spočívá?

Podle Marxe a dalších je náboženství jen lživou nadějí trpícího lidstva, jen útěk od řešení současných problémů k uhlazené budoucnosti. Křesťanská víra je dodnes podle mnohých jen berlička určená k pohodlnějšímu procházení životem a prý je zlehčením významu smrti. Ale domnívám se, že ti, kteří to tvrdí (včetně mnohých křesťanů), se zásadně pletou.

Biblická svědectví totiž nezamlčují bídu tohoto světa, nehrají si na to, že smrt nic neznamená, a neslibují, že jednou prostě bude líp... Bible zcela realisticky popisuje, jak lidé chybují, jak bojují se sebou, s druhými i s Bohem, jak i ty nejlepší osobnosti selhávají, jak svět není dokonalý. Se vší vážností mluví o nenávisti, o křivdách, o bolesti, o zlu, o smrti a Božím mlčení.

Bible rozhodně není příručka pozitivního myšlení. Přesto v ní její autoři zachovali zcela zásadní poznání. Poznání, že Bůh nestojí nezaujatě mimo svět, ale že do něj sestupuje a že v něm jedná. Jedná svobodně a neuchopitelně, ale jedná ve prospěch člověka. Izajášovo proroctví není o tom, že můžeme klidně zemřít a pak půjdeme k Bohu, nemluví o tom, že naše jednání bude po smrti ohodnoceno. NE. Mluví o tom, že Bůh přichází k nám. Je to Bůh, kdo přichází k lidem. Nikoli oni za ním. Je to Bůh, kdo ujišťuje, posiluje a osvobozuje, nikoli lidské síly. Je to Bůh, kdo rozhoduje o spravedlnosti, nikoli lidské pocity. Boží Slovo přináší spravedlnost, odplatu i soud a záchranu do tohoto světa a zásadně tento svět proměňuje! Ne až jednou na konci času, ale už nyní se Boží království do světa vlamuje.

Hle, Bůh přichází! Osvobodil svůj lid z otroctví v Egyptě, osvobodil svůj lid ze zajetí v Babylonu, vyhlásil soud nad Edómci a nad dalšími, kdo utlačoval Izraelce, odsoudil i vše špatné, co dělali oni sami. A věříme, že nakonec se Hospodin plně zjevil v člověku Ježíši Kristu, který svým životem, smrtí a vzkříšením překonal bezvýchodnost a nesmyslnost toho všeho utrpení. Překonal i ty národní a náboženské spory a definitivně odsoudil zlo v nás samých.

A přesto, že svět od té doby pokračuje jakoby beze změny dál, tak se opravdu proměnil. Bůh sám svým příchodem plně ukázal, že o člověka stojí. Přijal jeho lidství a tím přijal každého člověka a vykoupil jej. 

 

Každého z nás tím vyslal na cestu. Věřím, že to je již ta cesta na Sión, o které mluvil Izajáš. Cesta k opravdové svobodě a plné Boží přítomnosti. Ne že bychom snad byli sami od sebe čistí a tím si vstup na Boží cestu zasloužili. Selhávali jsme a selháváme – je třeba si to připomínat, ale on si právě nás, nás nepřijatelné lidi vybral a ospravedlnil, očistil. Přiznal se k nám. Přiznal se ke svému světu.

A každý, kdo po jeho cestě jde, ten se již nemůže úplně ztratit. A to i přesto, že nás očištění nezbavilo vlastní pošetilosti, a dokud jdeme, tak ani té nedokonalosti. Proto stále musíme sledovat Jeho orientační ukazatele. Boží Zákon a výzva k milosrdenství stále platí, ale nikoli jako nařízená povinnost, nýbrž jako dobrá pomoc ukazující k dobrému cíli.

Ano již jsme vykoupeni, ale k úplnému cíli teprve míříme. Jdeme s dobrou nadějí a s vědomím, že Bůh nám jde naproti. Že nás zvedá, když zakopneme, že nám odpouští naši pošetilost a nachází nás, když začínáme bloudit. I když stále žijeme v podmínkách tohoto světa, tak už můžeme jít beze strachu.  Stále nás mohou bolet nohy. Stále musíme pít a jíst. Stále si musíme občas sednout a odpočinout si. Stále si musíme dávat pozor kam šlapeme. Stále se musíme starat o naše spolucestovatele, ale na této cestě není žádná dravá zvěř, která by nás definitivně zahubila.

Bůh je na cestě s námi a naše bolesti s námi prožívá, a i když si někdy připadáme, jako bychom šli úplně sami a po tmě anebo že už jenom padáme někam ze srázu, on nás i tehdy drží a vede.

S touto jistotou nyní můžeme opravdu vyjít do světa a s pomocí Boží ho aktivně proměňovat k lepšímu v nadějném očekávání, že Bůh už není daleko. 

Tak snad opravdu můžeme nakonec říci: 
Halelujah, chvalme Pána!    

Amen


Napsáno v průběhu homiletického semináře na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy (vedla Tabita Landová, Ph.D) a předneseno na fakultních bohoslužbách 12. 12. 2018