1.Čtení: 2. epištola Korintským 3, 1-6

1 To zase začínáme sami sebe doporučovat? Či potřebujeme snad jako někdo doporučující listy k vám nebo od vás?
2 Naším doporučujícím listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst.
3 Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.
4 Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista.
5 Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha,
6 který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.

Základ kázání: Evangelium podle Matouše 25, 14-30

14 Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;
15 jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
16 Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět.
17 Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě.
18 Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat.
20 Přistoupil tedy ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: 'Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.'
21 Jeho pán mu odpověděl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.'
22 Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: 'Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.'
23 Jeho pán mu odpověděl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.'
24 Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.
25 Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.'
26 Jeho pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal.
27 Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem.
28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!
29 Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
30 A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.' 


Milé sestry, milí bratři,

podobenství o hřivnách je velmi známé. Zdánlivě také velmi jasné. Ale je to podobenství, které je i problematické.

Samozřejmě se nám nabízí tradiční výklad, že hřivny jsou naše schopnosti – naše obdarování. Koneckonců v řečtině se ta měnová jednotka – hřivna – nazývá slovem τάλαντον– talent. A myslím, že není náhoda, že se slovo talent  v mnoha jazycích ustálilo jako označení lidské dovednosti.

Když chvíli zůstaneme u tohoto pojetí podobenství o hřivnách, zdá se to krásně přehledné:
Každý z nás dostal od Boha nějaká obdarování, každý podle svých schopností. Někdo byl obdarován hodně, jiný méně, někdo jen něčím. Každému ale bylo svěřeno tolik, aby to zvládl a vzhledem k tomu, že hřivna byla asi 40 kg zlata, tak každý byl obdarován draze a krásně.

Ale přece jen se trochu zarazme – služebníci na začátku příběhu vlastně nejsou obdarováni – hřivny jim jsou jen propůjčeny, mají se o ně starat a očekává se, že je svému pánovi vrátí. A je tu další problém: pán dá svým služebníkům hotovost a neřekne jim, co s ní mají dělat. Nezadá jim žádný úkol, ale přesto bude po svém příchodu účtovat.

Služebníci to zřejmě tuší. Nebo alespoň dva z nich – proto peníze investují. A oba získají stoprocentní výnos. Nevíme, jakým způsobem investovali, či co jiného s penězi dělali, ale takový úspěch není jen tak. Šlo zřejmě o něco riskantního a riziko se jim vyplatilo.

Zůstaneme-li u pojetí, že hřivna je náš talent, jde tady zřejmě o rozvíjení našich schopností, o dobré skutky a v nejlepším případě snad i o službu druhým (…ale to už se v podobenství neřeší).

Poslední služebník dostal sice nejméně, ale pořád jde o dost vysokou částku.
On se rozhodl hřivnu uschovat. To nezní až tak hloupě. Jistota je jistota. Než s jedinou hřivnou riskovat, to je lepší peníze uložit do trezoru. Jak jsme však slyšeli, právě tohle rozhodnutí je chybné. A i tady dává tradiční výklad smysl: necháme-li své schopnosti nevyužity, nebudeme-li je rozvíjet, tak zakrní a nebudeme ani pochváleni a ani nám nic nezůstane, protože, ne každý talent je jako jízda na kole.

Jde tedy v Ježíšově podobenství o výzvu k takovéto činnosti? K rozvíjení našich schopností? Na tomto výkladu není nic špatného, i v epištolách přece často čteme pobídky k tomu, abychom dobře využívali své dary a sloužili jimi druhým. 

Ale přece jen mi něco mi tomto výkladu nesedí. Respektive přijde mi příliš prvoplánový a až moc rychle se s tímto podobenstvím vypořádá.

Pojďme se na něj podívat znovu, ale trochu jinak.

Všimněme si, kde se tento text v Matoušově evangeliu nachází. Těsně před podobenstvím o hřivnách vypráví Ježíš jiný příběh, totiž podobenství o deseti družičkách, které končí upozorněním: „Bděte tedy, neboť neznáte dne ani hodinu“ (Mt 25, 13). To naše podobenství je součástí širšího vyprávění, jehož tématem je Ježíšova výzva k očekávání příchodu Božího království (Mt 25,1), druhého příchodu Krista (Mt 24, 3; Mt 24, 37; Mt 24, 42 atd.), posledního soudu a spásy.

Vzhledem k závažnosti tohoto tématu se domnívám, že v podobenství o hřivnách nejde jen o naše schopnosti. Ježíš je sice také učitel, ale není to žádný moderní mentor ani kouč, který by psal rádoby moudré knihy o osobním a kariérním rozvoji (natož o vydělávání peněz). Ježíš je Kristus. A Kristu nejde o náš výkon, o náš výdělek. Svou hodnotu nemáme v našich pracovních, osobních, politických a jiných úspěších. Kristu jde o celého člověka. Jeho milost a dary člověka proměňují a vysílají do světa. Proto myslím, že hřivny nejsou jen naše talenty. Jde o něco mnohem dražšího, co nám Hospodin v tomto světě opravdu jen propůjčuje. Jde o Boží lásku a milost, o Boží Slovo a Evangelium, jde i o církev a naši víru.

Ti první dva služebníci nerozvíjeli sebe a své schopnosti. Rozvíjeli to, co jim bylo svěřeno od jejich šéfa. Nerozvíjeli to pro své obohacení, ale pro obohacení svého Pána. Rozvíjeli to způsobem, který, jak jsem již naznačil, byl riskantní. Ježíš tímto ekonomickým obrazem chce možná říci i to, že se jejich způsob zhodnocení pánova majetku může zdát až pohoršlivý. Ano, vždyť ten poslední služebník se na první pohled opravdu chová střízlivě a rozumně. Co mi pán svěřil, to mu také vrátím. Nemůžu přece nic ztratit…

V čem tedy spočívá kritika onoho neposlušného služebníka?               
Ježíš vypráví podobenství svým učedníkům, ale skrze ně celé tehdejší společnosti. Mnoho jeho slov v celém evangeliu narušuje zavedené náboženské představy. Ježíš velmi často kritizuje farizeje, vyprázdněný kult a lpění na pravidlech, které nedbá na Hospodinovo milosrdenství. Podobně i evangelista Matouš zapsal své příběhy zřejmě primárně pro křesťany z řad Židů, kteří stále pečlivě zachovávali židovské tradice a rituály. A o to myslím jde i v tomto podobenství.

Všimněme si zejména motivace toho posledního služebníka – on se svého pána bál! Řídil se svou představou, že jeho pán je velmi přísný a z jeho slov dokonce vyznívá, že je nespravedlivý (sklízí, kde nezasel). A tato chybná představa (chybná přesto, že ji mocný pán neodmítne) jej vedla k chybnému úsudku, který však byl v jeho očích tím nejmoudřejším řešením. Není to pasivita a neochota něco dělat, neochota se rozvíjet, je to mylný úsudek založený na strachu a špatném pojetí Boha.

Toto pochopení Boha právě Ježíš kritizuje. Bůh není přísný dohlížitel svého řádu, jehož dary máme střežit před okolním světem. Zprávu o Bohu, jeho Zákon i jeho Evangelium máme v jejich důrazech šířit a pokračovat v Božím díle. Nemáme lpět na prvotním daru, který od Hospodina máme – ač je drahý, vzácný – samozřejmě jej nesmíme ztratit – ale máme s ním vyjít ven a investovat jej do světa.
Když to, co víme o Bohu, schováme, když zakonzervujeme Boží Slovo v té podobě, v jaké je dostaneme, tak nám k ničemu není.

Pán svému třetímu služebníkovi vyčte, že měl peníze alespoň svěřit peněžníkům a získat tak úroky, peníze přece dělají peníze. Zní to opět podezřele – Ježíš přece často a právem kritizuje všechno lpění na bohatství a čachrování s penězi ale nedá se upřít, že s penězi to právě takto funguje. A zřejmě to tak funguje i ve věcech duchovních.

Pokaždé, když se někteří křesťané snažili o nějaké důležité změny v církvi, působili na ty konzervativnější podezřele. Jakoby reformátoři znevažovali ono drahé Boží dědictví. Narušovali přirozený řád světa. Přitom takové změny jsou velmi potřebné.  Ježíš stejně podezřele působil na své okolí. Znevažoval duchovní autority. Upozorňoval na to, že Zákon nemá člověka zotročit, ale má ho vést ke svobodě, což zákoníkům nesedělo do jejich pojetí světa a Boha. Stejně to dělal i apoštol Pavel. Jeho slova z 2. epištoly do Korintu: „Litera zabíjí, ale Duch dává život,“ jsou právě o tom, že Bible, Zákon i Evangelium a nakonec i tradice, církev a její pravidla jsou k ničemu, pokud nebudou naplněny živým obsahem a pokud je nebudeme dále rozvíjet pod vedením proměňující lásky Boží.

Ježíš o sobě říká, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17).  Ono naplnění spočívá právě v té aktualizaci, v tom upozornění, že se nemáme Božího Zákona bát, zachovávat ho v původní podobě a slepě dodržovat pravidla, která bez dalšího výkladu už nemají smysl. Ježíš nám přišel říci, že celý Zákon spočívá v lásce k Bohu a v lásce k bližnímu. V odpuštění a novém nastavení života. Ne že by na Zákoně nezáleželo. I ty první hřivny služebníkům přece zůstaly. Zákon není zrušen! Ale máme ho dále rozvíjet právě v tom základním důrazu, kterým je láska. Láska dává Zákonu smysl a rozvíjí jej v tomto světě tak, že Hospodinova zvěst o milosrdenství je stále znovu aktualizovaná a platná. Ve Starém Zákoně zazní: „Oko za oko, zub za zub“ (Ex 21, 24) – to byl velký dar spravedlnosti pro tehdejší krutou společnost. Ale Ježíš tento dar, tuto hřivnu v intenci lásky a odpuštění posune dál a řekne: „nastav druhou tvář“ (Mt 5, 39).

Tak máme i my pokračovat dál. Letos si celý křesťanský svět připomíná 500 let od začátku reformace a jedním z jejích hesel je latinské rčení Ecclesia semper reformanda est – církev se musí stále reformovat.
I to je dobré hospodaření s hřivnami, které nám náš Pán svěřil. Proto bychom se v duchu tohoto výročí neměli jen obracet ke slavné minulosti a pouze zachovávat dobré tradice, ale vyhlížet k nutným změnám budoucím a mít otevřenou mysl pro Boží inspiraci. Otevřít církev těm, pro koho byla dosud zavřená. Pomáhat jim a přijímat lidi, kteří se nám z našich (byť tradičně křesťanských) hledisek nelíbí. Přehodnocovat, která pravidla mají platnost nadčasovou, a která je třeba aktualizovat. Může nás to pohoršovat, můžeme se i bát trestu, ale jestliže se tomu budeme bránit, budeme Boží hřivny stále zakopávat. 

Nejde totiž o nás. Nejde o zachování nějaké ideální, statické podoby naší církve, ale o investování Boží hotovosti a výdělek, který budeme Bohu zase vracet a ukazovat, jak jsme hospodařili.

Změna samozřejmě není pokaždé automaticky dobrá, Mnohé církevní snahy o dobrou duchovní investici v historii zkrachovaly. Často se i my dostaneme do slepé uličky. Nejsme dokonalí a náš případný úspěch záleží vždy jen na Boží milosti. Ale nikdy to nesmíme vzdát. Strach z neúspěchu nás nesmí ochromit. Nikdy si nesmíme Boží výzvy schovat, aby se jim nic nestalo, protože pak o ně připravíme nejen ostatní, ale taky sami sebe a nezbude nám nic – jen vyprázdněná forma zakonzervované hřivny, pláč a skřípění zubů…A to ne jednou u soudu, ale přímo tady a teď. 

 

Zdá se nám, že Bůh je pryč (odjel na dalekou cestu), ale buďme si jisti, že se vrátí. Od té naděje nás neodloučí ani naše omyly, ani naše chybná rozhodnutí, ani náš strach. Stejně jako jeho neodloučila od nás smrt na kříži. Proto bděme a čekejme a využijme čas k dobrému hospodaření s tím, co nám tu zanechal. Upřímně a moudře pracujme s Biblí, upřímně a moudře investujme to, co nám říká a rozvíjejme jeho nejdůležitější Slovo: „Miluj Boha celým svým srdcem a miluj bližního svého jako sám sebe“. A tak zachovejme jeho Zákon i Evangelium.

Ano, náš Pán se vrátí jako mocný panovník, který budí i strach, ale i když to tady zvoráme, věřme, že každého z nás přivítá nejen jako více či méně schopného služebníka, ale i jako ztraceného a znovu nalezeného syna a vyzve nás „vejdi a raduj se u svého Pána“.

AMEN

FS ČCE Ostrava 24. 9. 2017 + Studentské bohoslužby HTF UK 25. 10. 2017