Jan 1, 1-18
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.
2 To bylo na počátku u Boha.
3 Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
4 V něm byl život a život byl světlo lidí.
5 To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
6 Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
7 Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.
8 Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
9 Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
10 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.
11 Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.
14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
15 Jan o něm vydal svědectví a volal: "To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já."
16 Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.
17 Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.
18 Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.


Prolog Janova evangelia je většinou spojován s Vánocemi – s narozením Krista. Jenže tento text se týká celého evangelia. Je to jakési úvodní shrnutí toho, o co evangeliu jde. Nebo ještě lépe, toto JE evangelium. To je ta dobrá zpráva!
              
Boží Slovo, kterým je Bůh sám, se stalo tělem! Masem a kostmi; krví a vnitřnostmi; buňkami a atomy. Člověkem se vším všudy - včetně lásky i hněvu. Včetně odvahy i strachu a bolesti. Slovo se stalo člověkem s tužbami a emocemi; s rozumem a povinnostmi. Člověkem, který se rád najedl a napil, který měl rodiče, sourozence, spolužáky, kolegy, přátele i nepřátele.
Bůh se stal člověkem, který měl rád život a bál se smrti. Který věřil v Boha a soucítil s trpícími lidmi, se všemi lidmi. 
Prostě Bůh přebýval mezi námi, ne jako vznešená nadpřirozená bytost, ne jako anděl, ne jako titán, ani jako polobůh, ale jako jeden z nás. Jako člověk.           

Přesto v něm někteří poznali Světlo, které nesl a Slovo, kterým byl.  A měli z jeho přítomnosti radost. Věřili, že on je tím očekávaným zachráncem – mesiášem – pomazaným králem. Ač to byl člověk, jednal spravedlivě a přece milostivě. Znal Boží Zákon, a přesto ho na rozdíl od ostatních znalců, písmáků, kněžích a právníků uměl oživit, aktualizovat, vyložit pro člověka. Pomáhal lidem, přestože nemusel. Stýkal se podivnými zločinci, které neodsuzoval, ale přesto měnil. Jeho nejbližší ho sice často nepochopili správně, ale věděli, že to co říká je zcela zásadní. Viděli, slyšeli a uvěřili, že jeho příchodem se vše mění …            
Pro někoho zůstal jen učitelem či kazatelem. Pro jiného jen lékařem či zázračným kouzelníkem. Pro někoho revolucionářem, pro jiného jen filantropem, který rozdává jídlo. Ale přesto, všichni prožili přijetí bez ohledu na to, co provedli, kde se narodili, jak vypadali, co uměli, co si mysleli, v co věřili, bez ohledu na to, co si zasloužili, nebo vydělali. On je přijal.
Celníkem všichni opovrhovali, ale on s ním obědval. Prostitutku už chtěli kamenovat, ale on ji vyslechl a pomohl jí. Krvácející žena nesměla do společenství, ale on ji uzdravil… Dokonce i těm Zákoníkům, kteří Ježíše kritizovali a přeli se s ním, se Ježíš neustále a trpělivě snažil vysvětlit, o co mu jde.             

Proto jej při příjezdu do Jeruzaléma všichni očekávali, tleskali, zpívali mu. Přijíždí jako král. Přijíždí na oslu, což funguje jako odkaz k prorokům a dobrý fór a tak ho jako krále oslavovali…

"Co asi změní? Svrhne římskou nadvládu? Zavede konečně pořádek? Vyžene korupčníky a šarlatány? Bude líp?"

Jenže změna z jeho rukou nepřichází dostatečně rychle…   

"Co si to dovoluje vyhánět obchodníky z chrámu? A dokonce chce, abychom se nějak změnili my? A proč nemluví jenom o radosti, ale i o utrpení a smrti?..."           

Bůh přišel do svého vlastního Světa, ale jeho vlastní ho nepřijali.
     
"To bude další podvodník, prej pomoh Lazarovi, ale co je na tom pravdy - ten by se z toho stejně vyležel…

Tuhle jedl u toho prevíta Zachea... a říká se, že i s prostitutkama!"
" A nějak podezřele moc vlídně se chová k dětem."

"No a jak pije! Nejspíš ani nemá kde bydlet… a přitom si o sobě hrozně myslí – prej Cesta a Pravda…to určitě…"

Během pár dní se z oslavy stane soud; ze symbolické korunovace skutečná poprava. Ale Ježíš stále přijímá všechny, s kým hovoří. S bolestí a strachem očekává, co na něj dav připravuje, ale přesto každému, kdo volá „ukřižuj“ rozumí. Soucítí s Jidášovým zklamáním. Mluví s Pilátem a rozumí jeho dilematu; smutně přijímá i Herodovu jednoduchost; opravdové zločince na kříži ujišťuje o milosti a dokonce se modlí, aby i vojákům, kteří jeho samého na kříž přibíjejí, bylo odpuštěno. Protože nevědí, co činí.

 A tak Slovo; Bůh, který je člověk, umírá. Lidská nevědomost, selhání, zloba, strach a nenávist ho zabíjejí znovu a znovu.
Zlo a smrt ve světě vítězí a vše nasvědčuje tomu, že po tom, co lidstvo koná, si nezaslouží nic jiného než mrtvého Boha.
          
Ale třetího dne ….

Zacharjáš 9, 9-10
9 Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.
10 "Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen." Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři od Řeky až do dálav země.