První čtení: Ž 13 

Základ kázání: Evangelium podle Matouše 15, 21-28

21 Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu.

 22 A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá."

 23 Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!"

 24 On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."

 25 Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!"

 26 On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům."

 27 Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."

28 Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.

 

Milé sestry, milí bratři,

přečtený text by klidně mohl být jedním z mnoha klasických vyprávění o tom, jak Ježíš pomohl někomu, kdo uvěřil. A skoro taky je.  Ale, jak jsme viděli, něco tu nesedí. Na první pohled působí tento text, i přes svůj šťastný konec, přímo šokujícím dojmem.                 

Člověka Ježíše si často představujeme jako toho milého pána v bílém, který nám přišel říci, abychom na sebe byli hodní. To je samozřejmě karikatura, ale láska k bližnímu je přece podle Ježíše spolu s láskou k Bohu opravdu největším přikázáním! Láska k druhému člověku. To podle Ježíšových činů a podobenství znamená láska ke každému člověku. Jak je možné, že zrovna Ježíš, který při každé příležitosti kritizuje izraelský exklusivismus a odlidštěné náboženství, přirovnává cizinku-pohanku k psovi!? Ještě před pár kapitolami Ježíš vyzdvihuje právě ta dvě pohanská města Týr a Sidón za lepší vzory víry než své domovské město Kafarnaum (Mt 11, 20-24) a přesto se nyní hlásí výlučně k Izraeli. A ještě dříve uzdravil dva posedlé muže v pohanské krajině Gadara, aniž by ho jejich původ pohoršoval (Mt 8, 28-34). A kam zmizela slova o milosrdném Samařanu (Lk 10, 25-37)? Copak neplatí, že pomáhat máme bez ohledu na vyznání a národnost? Je nakonec Ježíš opravdu vyslán jen pro Izrael/jen pro svou Církev? Staví se Ježíš na stranu těch, kteří v současné situaci migrační krize volají „pomáhejme jen křesťanům“? Dají se tímto Ježíšovým výrokem obhájit rasová segregace a náboženská namyšlenost?

Celé evangelium i jiná Ježíšova slova mají přesně opačný důraz. Království Boží a odpuštění vin se týkají celého světa. I apoštol Pavel píše, že „v Kristu již není rozdíl mezi Židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou“ (Ga 3,28). Nikdo není nadřazený druhým. Jak se tedy vypořádat s tím, že Ježíš zde zdůrazňuje zastaralé izraelské přesvědčení o tom, že Kananejci jsou podřadným národem?

(Ve Starém zákoně to opravdu slyšíme několikrát v různých kontextech: "Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!"Gn 9, 25).

Jde o selhání člověka Ježíše? Nebo je to nějaká jeho zvláštní pedagogická metoda? Anebo snad opravdu jde o faktické odsouzení pohanů podle Zákona?

Otázka je to palčivá, ale myslím, že nás trochu odvádí od hlavní intence příběhu. My se totiž automaticky ztotožňujeme s Ježíšovým lidem a máme pocit, že nás by samozřejmě odmítnout nemohl. Ve skutečnosti jde, tak jako v celé Bibli, právě o nás! Evangelisté Matouš a Marek o této události píšou sice proto, aby podobně jako Pavel obhájili misii mezi pohany (nakonec tu slyšíme, že „chleba je dost i pro ně“). Ale měli bychom si uvědomit, že nejde jen o přijetí „těch cizích“, ale že „ti cizí“, jiní, Bohu vzdálení, jsme i my… Žena ze zavrženého národa tu představuje každého člověka (bez ohledu na vyznání), který i přes vědomí své lidskosti a nízkosti přichází za Bohem a prosí jej o pomoc.

 Ta kananejská žena z okolí pohanských měst, má velikou bolest – nemocnou dceru. Zřejmě zcela zoufalá hledá pomoc, kde jen může, ale vše selhává. A tu přichází Ježíš. Všimněme si, že ona ho zná. Slyšela o něm zřejmě mnoho zvěstí. Volá na něj: „Synu Davidův“, což je izraelský titul pro mesiáše, krále, zachránce. Ve svém utrpení se obrací o pomoc k tomu, u koho si je jistá záchranou. A to přesto, že si je vědoma zásadního rozdílu mezi sebou a jím. Volá na něj, prosí o milost, prosí o uzdravení dcery. Ježíš jí přece musí pomoci! On ji přece vyslyší! Vždyť je to Syn Davidův! Ježíš pomohl už tolika lidem, určitě se zastane i jí! … Ale Ježíš jí neodpověděl ani slovo (logos!). Neodpovídá. Nereaguje. A ticho je tady ještě mrazivější než následující urážka.          

 Je tu naznačena asi nejzásadnější otázka, která trápí každého věřícího, který zažívá bolest a osamění. Co dělat když Bůh mlčí? Jak se máme vyrovnat s tím, že Bůh mlčí tváří v tvář lidskému utrpení? Proč Bůh mlčí, když matkám umírají děti? Proč Bůh mlčí během války v Sýrii? Proč mlčel v Osvětimi? Proč mlčí na Ukrajině? Proč mlčí, když je soustavně ničena příroda? Proč Bůh mlčí, když se k moci dostávají diktátoři? Proč Bůh mlčí, když na ulicích mrznou bezdomovci? Proč mlčí, když lidé zneužívají víru k násilí? Proč Bůh mlčí, když nás ovládne nenávist a strach? Proč Bůh mlčí, když ztrácíme víru a důvod žít.         

Celá Bible zná Boží mlčení moc dobře. Vyjádření opuštěnosti jsme zaslechli i v prvním čtení: „Dlouho ještě Hospodine, na mě ani nevzpomeneš?“ (Ž 13, 2).  Zažívají to i tak zbožní muži, jakými jsou starozákonní proroci („Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš!“ Abakuk 1,2)a dokonce i sám Ježíš na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27, 46). Bible není naivní zpráva o tom, že nás má Bůh prostě rád. Písmo nezamlčuje lidskou bolest. Křesťanství je nadějné, ale ne optimistické. Dokonce ani Matouš nechce v příběhu o kananejské ženě prvoplánově říci: „víc věř a Bůh ti pomůže“.  Tak to často obcházíme my. Řada vykladačů se domnívá, že tady Ježíš prostě zkouší ženinu víru. Prý ji chce k něčemu dovést… Ale o tom v textu nenajdeme ani slovo. A hlavně, co by to bylo za Boha, kdyby lidskou víru zkoušel tím, že by nechával člověka trpět? Ne. Ač tu Ježíš mlčí, tak stejně jako ve všech ostatních situacích prožívá bolest spolu s tím, kdo trpí. Možná člověk Ježíš řeší otázku, že podle Písma má být mesiášem pouze Izraele. Ale i tak je ženě na blízku a pouhá jeho přítomnost dodává ženě naději. Boží mlčení neznamená Boží odmítnutí.

Kananejka neřeší otázku „proč“, na to nemá čas. Nevzdává své volání. Třeba ji Ježíš opravdu jen neslyšel. A navíc není sám, snad se přimluví jeho učedníci! Oni přece Ježíše znají už nějakou dobu a slyšeli i viděli, že je potřeba pomáhat a dodávat lidem naději.  Jenže ti se zachovají ještě hůř – jsou lhostejní. Připadá jim, že je žena ruší, dělá jim svým křikem ostudu. Vyzývají Ježíše, ať se jí zbaví. Je jedno, jestli jí pomůže nebo ne, hlavně ať už se na ni nemusíme koukat. Může se nám zdát, že Bůh mlčí, ale co děláme my? Matouš stejně jako Ježíš kritizuje všechny ty, kdo se ve zbožné víře uzavírají od okolního světa, aby náhodou nenarazili na problém zabývat se bolestmi obyčejných lidí. Ale právě když máme pocit, že Bůh mlčí, máme my jednat. Ve světě nenajdeme důkaz Boží existence. I to je v Bibli přiznáno: „Boha nikdy nikdo neviděl,“ ale to není důvod k rezignaci, protože „jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ (1J 4, 12)

Matka nemocné dcery, ač pohanka, poznala v Ježíšovi Krista. Klaní se mu a ví, že on pomoci dokáže. Po Ježíšových slovech upozorňujících na její původ přiznává, že není dokonalou věřící, není správného původu, nechovala se vždy vzorově, Boží pomoc si nezaslouží. Ale kdo ano? Kdo na celém světě si Boží přízeň zaslouží? Izrael a jeho velekněží? Křesťané? Církevní hodnostáři? Katolíci? Evangelíci? Strašnický sbor? Je na světě jediný člověk, který by si zasloužil Boží chléb? Někdo, kdo může upřímně říci, že v Božích očích je více než pohan?

Zvláště teď v postu si uvědomujeme, že nesplňujeme Boží ideál. A přesto přicházíme a prosíme Hospodina: „rozpomeň se na své milosrdenství“ (ž25).  A drobky jeho milosti se dostanou i k nám, protože Boží milosti je dost i pro Izraelce i pro pohany, pro věřící i nevěřící.  Bůh ví, že být člověkem není legrace. Sám si prožil naprosté opuštění, bolest a smrt. A spolu s námi je prožívá znovu a znovu. A stále znovu nám připomíná, že ač sami sebe někdy odsuzujeme, on přijímá každého z nás. A tak stejně jako apoštol Pavel „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8, 38-39)

Amen.