Předneseno při bohoslužbách v evangelickém kostele u Martina ve zdi 23. 10. 2016 

1. čtení: Exodus 16, 11-15 

2. čtení (základ kázání): Evangelium podle Lukáše 4, 1-13 
Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel.
V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. 
Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ 
Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.“ 
Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království zeměa řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ 
Ježíš mu odpověděl: „ Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“ 
Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů;vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.
“Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.



Bratři a sestry, milí přátelé,
pokušení na poušti je známý biblický příběh. S drobnými rozdíly a odlišnými důrazy je zapsán i v evangeliu podle Matouše, s většími rozdíly i v nejstarším evangeliu, které napsal Marek.
Je to text velmi zvláštní a jedinečný. Není divu, že křesťany všech generací fascinoval, a že během staletí vznikla celá řada různých výkladů.
Tušíme, že chápat tento příběh jako historickou zprávu o setkání Ježíše a Ďábla je přinejmenším problematické. Bible se nesnaží přesně zkoumat dějiny a jejich průběh – to dobře víme. Navíc můžeme s jistotou říci, že u tohoto zvláštního setkání nebyl žádný očitý svědek, který by rozhovor zapsal. Tím ale neříkám, že nemá reálný základ. Historický Ježíš všem popsaným pokušením čelit musel. Teď jde však o to, co chce Lukáš takto vystavěným textem říci.
Jde o Ďábla? Jeho působení? Jeho moc? I tyto otázky se nám otevírají, ale pozor - v textu se na ně překvapivě moc neodpovídá. Ne prvoplánově.
Jde tedy o modelový příklad pro čtenáře? Návod jak čelit pokušením? To už zní praktičtěji, ale myslím, že to nestačí.

Přece jen nás forma celého příběhu vede k pochopení, že v něm jde především o Ježíše samotného. Vyprávění pravděpodobně vzniklo jako určitá obrana prvotní církve před názory z řad jejích kritiků a jako křesťanské vysvětlení, kdo to ten Ježíš je. Není proto náhodou, že setkání s pokušitelem je formulováno podobně jako Ježíšovy dialogy a spory s farizeji, zákoníky a dalšími tehdejšími znalci Písma.
Pomůže i zjištění, kam autor tuto perikopu ve svém spisu zařadil. Hned před ní nalezneme Ježíšův (symbolický) rodokmen a v něm vidíme řadu důležitých postav Starého Zákona – mimo jiné taková esa jako krále Davida, praotce Abrahama nebo prvního člověka Adama. Ale nejde jen o představení slavných předků a dobré rodiny. Naopak. Právě tyto postavy – ač jde o vzory víry – ve svých životech čelily běžným lidským problémům a často selhávaly při setkání s pokušením. Rodokmenu ještě předchází zpráva o Ježíšově křtu v Jordánu. Jan Křtitel pokřtil Ježíše. A z nebe se ozval hlas, který jej označil za Božího syna. To je titul, který v evangelijním pojetí znamená onoho očekávaného, předpovězeného zachránce-pomazaného krále-mesiáše-Krista. Zároveň na Ježíše sestoupil Duch svatý. Od této chvíle byla Boží moc plně s ním.
Všimněme si ještě, že teprve po křtu je Ježíš veden na poušť. Nikoli před ním. Jakoby právě ve chvíli nejbližšího přiznání se k Bohu hrozilo největší pokušení. Zkouška na poušti a vítězství nad zlem není předpokladem ke křtu, ale vlastně důsledkem. A teprve až po Ježíšově překonání pokušení popisuje Lukáš jeho návrat do Nazareta, kde začne své veřejné působení.

Autor textu píše, že Ježíše vedl na poušť právě Duch. Zdá se, že Ježíš je pasivní. Ale Lukáš zde na rozdíl od evangelistů Marka i Matouše zdůrazňuje, že Ježíš je Duchem doslova plný. Tato plnost (naplněnost) naznačuje, že i když Duch Ježíše vede, není mu absolutně nadřízen. Je to vyjádření jakési vzájemné solidarity mezi Ježíšem a Božím působením. Ježíš je voděn po poušti. Prochází pustinou, kde není jídlo ani voda ani druzí lidé. Je to nebezpečné místo, které však díky své opuštěnosti může sloužit i k modlitbě a postu, k setkání s Bohem. Jan Křtitel právě v poušti uslyšel Boha a pak odešel k Jordánu kázat a křtít. Ježíš jde obráceně – od Jordánu, odchází do pouště, kde ale uslyší někoho jiného. Poušť je také místem zkoušek a pokušení. Izraelci kdysi museli po útěku z Egypta projít pouští, aby došli do svobodné zaslíbené země. Na poušti však podléhali nedůvěře v Boha, reptali a pokoušeli jeho moc. Tak jako Izrael na poušti strávil čtyřicet let, byl Ježíš na poušti čtyřicet dní. Ta čtyřicítka symbolicky znační nějaký potřebný čas, čas vyhrazený pro Boha, posvátný čas. V židovské tradici byla doba 40 dní potřebná pro získání Božího zjevení (vzpomeňme např. na Mojžíše na hoře Sínaj - Ex 24, 18 apod.).
Ježíš v těch čtyřiceti dnech nic nejedl, až nakonec vyhladověl. Zcela lidsky cítil hlad, trpěl, byl oslabený a právě tehdy přichází k člověku Ježíši Pokušení, zosobněné v postavě Ďábla.


                                         

V Ježíšově slabosti pokouší Ďábel jeho moc: „Bůh se k Tobě přece přiznal jako ke svému synu! Tak si Ježíši pomoz! Nemáš snad velikou moc?! Jestliže opravdu jsi vyvolený mesiáš, tak to dokaž! Proměn kameny v chléb, to by pro tebe měla být hračka!“. Tak Ježíše pokouší ďábel (a stejně budou volat i posměvači pod křížem ve 23. kapitole: „ať zachrání sám sebe, je-li mesiáš“. L 23,35). V prvním čtení jsme slyšeli, že lidé Izraele kdysi také hladověli na poušti, stěžovali si Mojžíšovi a on požádal Boha o jídlo. Bůh je vyslyšel a daroval jim manu. Ježíš ten příběh zná a na Hospodina spoléhá. Na rozdíl od utíkajících otroků však ví, že mu nemá jít jen o jídlo. Ďáblovi odvětí citátem z páté knihy Mojžíšovy, zvané Deuteronomium. Vybere právě pasáž, která kritizuje reptající Izraelce. Celý citovaný verš zní: „Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3).
K pravému životu nestačí jen jíst. Je třeba život naplnit, přijmout Boží slovo, které nenasycuje jen tělo, ale i ducha a duši. Později Ježíš bude dělat různé zázraky, dokonce i s jídlem (několikrát rozmnoží chléb pro tisíce lidí), ale nikdy nezneužije svou moc pro svůj prospěch a jeho pomoc tělesná jde vždy ruku v ruce s pomocí duchovní – s odpuštěním hříchů a podporou víry. V Janově evangeliu Ježíš říká: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět.“ (J 6,35) O to jde i tady.

Ďábel se ale nevzdává. Převezme od Ducha vedení a vyvede jej vzhůru, někam odkud je vidět celý svět. V jediném okamžiku ďábel ukazuje všechny slavné říše a velmoci. Nabízí Ježíšovi politickou nadvládu nad světem a popularitu o jaké si nikomu nikdy nesnilo…

Jak může ďábel něco takového nabízet? On tvrdí, že jemu to vše patří, že on je pánem vlády nad světem, a že on ji předává, komu chce…?! Jak je to možné? Myslí to Lukáš (a tradice, ze které čerpá) vážně? Je to pesimistické vyznání o zlém uspořádání světa? Anebo je to ďáblova lest? Pokušení může být založeno na lživých slibech, ale kdyby to byla jen lež, pak by to Ježíš přece věděl a vyvrátil by jí, ale on tu nabídku bere vážně! Jenomže pravda to být přece nemůže, vždyť na jiných místech v Bibli se píše pravý opak – správa země je zodpovědný úkol, který nám Bůh dal již při stvoření a všechna moc je nám svěřena z Boží milosti … nebo ne? Ježíš však tento rozpor neřeší. S lidskou touhou po moci a slávě se musí tak jako tak vypořádat. Jenže ďáblova nabídka není zadarmo (nikdy není zadarmo!). Výměnou za svěření moci chce po Ježíšovi, aby se mu klaněl a aby ho uctíval. … Sám ďábel trpí lidskou ješitností.

A to je odpověď - právě tam, kde se člověk pokloní zlu a pokušení, dává moc nad sebou a nad světem do jeho rukou! Tam, kde vládci a politici nechávají zvítězit své zájmy a své touhy – tam dávají moc nad sebou, svým myšlením a svými činy do rukou ďáblu! Tam, kde král, prezident anebo Strana získá pocit, že je absolutním vládcem života občanů, tam dává moc nad sebou, svým myšlením a svými činy do rukou ďáblu! Ten, kdo zneužívá strach davu, aby nad ním získal ještě větší moc, ten dává moc nad sebou, svým myšlením a svými činy do rukou ďáblu! Tam, kde se ekonomický prospěch a slavné jméno stává důležitějším než ochrana lidských práv a důstojnosti. Tam, kde se raději ohýbá páteř před domněle mocnějšími, a kde se ztrácí čest podlézáním diktátorům. Tam, kde člověk odmítne pomoci potřebným a raději je označí za parazity, protože se to zalíbí voličům a tam, kde se překrucují fakta stálým opakováním lží a kde se relativizuje hodnota Pravdy a Lásky – Všude tam získává moc i slávu zlo. Právě tehdy se tvoří z Božího daru a lidského úkolu zkáza světa. V těch chvílích získává ďábel svou reálnou podobu a svou moc.

Ježíš tohle všechno ví. Ďáblova nabídka je lákavá a někteří Ježíšovi následovníci žádali, aby se Ježíš nebál revoluce, svrhnul okupanty a převzal vládu. Některé věci by to opravdu usnadnilo. Jenže to by Ježíše odvedlo od jeho úkolu, od zájmu o člověka a od služby Bohu. Ale hlavně Ježíšse odmítá poklonit Zlu a uctívat jiného Pána, než svého Otce. Pro převzetí moci by, ve své situaci, musel buď zabíjet, nebo lhát anebo se podbízet a slevovat ze svých nároků. Ježíš se nechová podle lidských představ ani svých nálad, ale podle Boží vůle. Všechna rizika moci a slávy Ježíš zná. Zná je díky Bibli. Opět cituje Tóru, kde jasně stojí, že klanět se a sloužit máme a můžeme jen Hospodinu (Dt 6, 13). Jemu totiž patří všechna opravdová moc nad světem.

Ježíš samozřejmě je Pán světa, ale je jím jinak, než bychom čekali, jinak než si lidé vůbec umí představit. Ježíš nezískává moc vítězstvím v boji, či ve volbách ani se nenechá zkorumpovat a podplatit ďáblem. Ježíš se narodil ve chlévě jako bezdomovec a zemře na kříži jako nějaký zločinec…

Mezitím je u kormidla stále ďábel a Ježíše opět přemisťuje. Tentokrát do Jeruzaléma - na vrchol Božího chrámu. Přivádí Ježíše z pouště do města, kam nakonec Ježíš sám dojde, a kde svou pozemskou cestu zakončí. Potřetí a stejně jako při prvním pokusu, pokouší ďábel Ježíšovu moc spojenou s Božím synovstvím: „Tak se neboj a skoč dolů.“ Ale pozor, ďábel se poučil a zkouší Ježíšovu vlastní zbraň. „Vždyť je přece psáno, že Hospodin pošle anděly, aby tě zachránili“ (Ž 91, 11-12). Také ďábel zná Písmo svaté velmi dobře, ale vykládá ho po svém...

Věříme, že v Bibli se můžeme setkat s Božím slovem. Proto ji studujeme a známe už od dětství. Proto také musí být každý čtenář a vykladač Bible opatrný. Překroutit biblické texty tak, aby se člověku hodily do krámu, aby na příklad podpořily tu či onu zvrácenou ideologii a zlý čin, to je velmi (velmi!) jednoduché. Dějiny křesťanství jsou toho plné. Od křížových výprav, hájení politické moci církve, antisemitismu a upalování čarodějnic či kacířů; přes rasismus, homofobii, odpor ke vědě a k okolnímu světu; až po islamofobii, mužský šovinismus, bezcitný moralismus nebo teologii prosperity. Dejme si pozor, abychom do Bible nevkládali své názory. Protože tehdy vítězí pokušení a vede to ke špatným koncům.
Ďábel zná Písmo dobře a vybírá verš, který vytrhává z kontextu, obrací jej proti smyslu Bible a podpoří si jím svou snahu svést Ježíše k tomu, aby on sám pokoušel moc svého Otce. Ježíš se ovšem nenechá zmást. Ježíš vykládá Písmo poctivě. Ví, že žádná Boží zaslíbení a naše víra v ně se nemá jen tak vystavovat nebezpečí. Víra, která vyžaduje laciné důkazy, není víra. Potřetí cituje pátou knihu Mojžíšovu a opět z části, která se vztahuje k Izraelcům stěžujícím si na Boží pasivitu. „Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého“ (Dt 6, 16). To už vezme ďáblu dech. Může pokoušet, jak chce, ale svobodnou vůli změnit nedokáže.

Ježíš čelil třem pokušením, kterým v různých podobách čelí každý. Každý z nás. Protože ďáblova hrozba trvá dál. Ukáže se to i v Ježíšově životě; teď ďábel odchází – ale četli jsme, že jen do dané chvíle. Tou chvílí bude, až Jidáš podlehne pokušení, a svého Mistra vydá zákoníkům a vojákům. Ježíš skončí na kříži a umírá. Nakonec zlo zvítězí. Bůh zemře jako nejubožejší člověk, jako zvíře při obětní porážce. Zemře nevinně, zrazen a opuštěn…



Jenže právě to zlomí ďáblovu moc. (Jak?). Ježíš třetího dne vstane z mrtvých a tím definitivně ukáže, „kdo je tady Pánem“! „Malé“ vítězství na poušti je inspirací, jak zlu odolávat a ukazuje, kdo Ježíš je.

Velké vítězství v prázdném hrobě to potvrdilo a nám všem dává naději a jistotu, že i když pokušení ze světa nezmizelo, ďábel ani smrt nebudou mít poslední slovo. AMEN. 






Při psaní kázání jsem částečně vycházel ze své  Seminární práce - EXEGEZE POKUŠENÍ NA POUŠTI.docx, která vznikla v rámci výuky na prosemináři Nového zákona vedeným Janem Roskovcem, Th.D. (ETF UK), a je založena na biblických komentářích: 

BOVON, F.; KOESTER H. – Edice HERMENIA: Luke 1: a commentary on the Gospel

of Luke 1:1-9:50, Fortress Press, Minneapolis, c2002. 

MÜLLER, P. G.: Malý stuttgardský komentář; Nový zákon 3 – Evangelium sv.

Lukáše, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří, 1998 

Kázání jsem konzultoval s farářem Pavlem Klineckým