RollBlog

Je zajímavé se po několika letech ohlédnout, jak jsem myslel v 16 letech...závěr je takový docela rozvolněný, ale zřejmě cíleně.

Koloským 2, 6-10 

6 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.
7 V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. 
8 Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
9 V něm je přece vtělena všechna plnost božství; 
10 v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.

 

Milé sestry a milí bratři, v našem sboru již několik let žije tradice, že poslední bohoslužby v roce připravuje mládež. Kázání jsem letos připravoval podle jedné své úvahy na schůzce mládeže, společně s bratrem Danem Páleníkem, studentem evangelické teologie.

Biblický oddíl, který je základem kázání, začíná výzvou: „žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána“. Tento verš je můj konfirmační. Zamýšlel jsem se nad ním proto během posledních let několikrát, přemýšlel, jak mu porozumět, jak si ho vyložit. A přiznávám, že jsem se přitom často dostával do slepé uličky.

Co znamená, když řekneme, že máme nebo chceme „žít v Kristu“? Jsme přece křesťané, to nestačí? Epištola Koloským je určena docela aktivnímu křesťanskému sboru, apoštol ale chce jejich víru ještě nějak upevnit nebo vylepšit. Zdá se, že být křesťanem neznamená automaticky, že žijeme v Kristu! Zároveň, a to je možná ještě divnější, skutečnost, že někdo křesťanem není, nemusí znamenat, že v Kristu nežije! Zdá se, že výzva „žijte v Kristu“ míří dál a že se vlastně církevní nebo náboženské příslušnosti až tak moc netýká. Možná prostupuje i napříč církvemi i náboženstvími.

Možná, že když někdo žije láskou, pravdou, tolerancí k druhým, snaží se pomáhat ve všem dobré, má ke Kristu blíž než křesťané podle jména. Jenže, na druhé straně, být křesťan přece neznamená jen být dobrý člověk, dobře se chovat a jednat! Tušíme, že to znamená víc.

Sbor v Kolosách, kam je epištola určena, byl asi docela živý, jeho členové byli snad dobrými, láskyplnými křesťany. Přesto je autor napomíná, píše jim kritická slova, možná jim to přišlo divné, cítili, že nerozumějí, že je to někam táhne nebo k něčemu vyzývá, možná v něčem omezuje. Jsou na tom vlastně stejně jako my, když nad tím „žijte v Kristu“ stojíme trochu nechápavě. Asi nestačí radovat se ze vzkříšení a lásky, musím také něco dělat a něco zas ne, zkrátka život ve víře není procházka růžovým sadem, ale těžká a dlouhá cesta plná otázek, pochyb a starostí. Stojí to tedy za to, vůbec se tím „životem v Kristu“ zabývat? Dělat si život složitější? Ale ne, život sám o sobě přece přináší stejné otázky a pochyby. A tahle cesta, cesta „života s Kristem“ dává jednu odpověď, věřím, že dobrou. To není beznadějná cesta.

Ale co tedy znamená být křesťanem? Epištola radí, že křesťané mají „stavět na Kristu“ a „varovat se falešných proroků.“

Falešným prorokům rozumíme, to je i dnes situace velmi aktuální. Ve světě téměř nekonečných možností, plném reklam, politických mítinků, vůdců pravdivých, polopravdivých i úplně lživých, ve světě mnoha náboženských pravd, polopravd a lží. Jak mezi všemi poznáme Pravdu?

Někdo řekne: pravdu poznáš zase jenom podle Krista a v Kristu. To se snadno řekne, jenže co to znamená, to už se zase neshodneme, každý uvidí trochu jinak. Pak se zpravidla takový prorok uchýlí k tvrzení: jak já jsem pochopil, tak to je správně. Je to podle Písma. Že jiný pochopil – také podle Písma – úplně jinak, už ho nezajímá.

Jistou pomocí může být, když uvidíme, že prorok trvá na svém: „Takhle to je a bude a ne jinak“. To je falešný prorok, dogmatický, diktátorský. Pravý prorok věc domýšlí do šířky i do hloubky, přemýšlí o důsledcích. Zná život prakticky, rozumí mu a bere jej vážně. Pravý prorok může od svého názoru i ustoupit, vzít vážně názor jiný. A hlavně – pravý prorok zachovává naději. I kdyby se situace zdála beznadějnou, pravý prorok zná poslední konce věcí v Božích rukou. Jenže to už jeho posluchači často neslyší.

Praví i falešní proroci jsou už ve Starém zákoně. To je zajímavé: ti praví na tom byli často hůř než ti falešní. Praví proroci zůstávali nepochopeni a zavrhováni, kdežto falešným se věřilo na slovo. Ostatně i Kristus a apoštolové na tom nebyli o mnoho lépe, nakonec, jak skončili?

Posledním problémem našich rádců, proroků pravých i falešných, je to, že je lze od sebe rozeznat až zpětně. Až dějiny se všemi souvislostmi ukážou, jaká byla skutečnost a kdo měl tedy pravdu.

Dnešní křesťan bude mluvit o tom, že věří v Boží lásku, v Kristovo vzkříšení a v jistotu spasení. Stačí to? Vždyť právě naše víra je často křehká a otřásá se společně s naším životem. Nejsme si sami sebou jisti, nejsme si jisti ani svou vírou. Mnozí křesťané mají problém i se svým největším základem, právě s Kristem, vedli jsme o tom řadu rozhovorů v mládeži, Pavel, náš farář o tom mluvil i v kázání. Jak to, že vzdálený a neuchopitelný Bůh Otec tu najednou fyzicky byl a chodil jako Syn, Ježíš Kristus? Čteme a vyprávíme, slavíme Vánoce i Velikonoce a nějak to cítíme… Opravdu?

Na druhé straně, mnozí lidé odmítají církevní křesťanství, mají o něm zkreslené, neúplné, často zaujaté a někdy vůbec žádné informace, nebo prostě žijí v jiné kultuře. A přitom mají ke Kristu velmi blízko, když se podíváme na jejich myšlenky, hodnoty i jejich jednání. Pravověrnému buddhistovi těžko zvěstovat evangelium o tom, že žije v Kristu a bude spasen. Věří něčemu jinému, věří tomu jinak a na mou misii by asi koukal hodně nechápavě. Stejně jako bych koukal já, kdyby mi on „zvěstoval“ na základě mých myšlenek i mého chování, že směřuji k Osvícení a Nirváně. Ale můžeme spolu mluvit a snad si i trochu porozumět a můžeme spolupracovat. Já věřím tak, on jinak, ale máme k sobě blízko. Tak to snad má být. Jestliže žijeme podle toho, čemu věříme, jestliže naše víra inspiruje naši laskavost, toleranci a ochotu pomáhat, snad jsme opravdovými lidmi vlastně žijícími v Kristu, nebo ne?

Ani uvnitř církve a církví není porozumění „životu v Kristu“ jednotné. Vznikají nejen různá pochopení, z nich pak i napětí, přímo konflikty. Kolik zla přinesly do dějin jenom různé výklady Bible, kolik bitev a válek, kolik poprav! A názory se liší dodnes, proto existuje tolik církví, denominací, náboženských společností, dokonce politických stran. A přitom, i když každý považuje za důležité něco jiného, základ by snad měl být stejný!

Ale jak tento základ najít? Dnešní doba totiž není přeplněná jen možnostmi, ale také úkoly a nutnostmi, tlaky a tahy… Z toho plynoucí únava bývá naším největším protivníkem při jakémkoli hledání.

Jedna píseň ze zpěvníku Svítá shrnuje velmi trefně směr, kudy se při hledání tohoto základu ubírat, píseň „Přemýšlej, děkuj a služ“.

(Píseň mládeže „Přemýšlej, děkuj a služ“)

Jak těžko poznáváme, kdo je Kristus a co pro nás znamená! A ještě obtížněji bereme víru vážně. V obojím, i ve vděčnosti za to, nám má pomáhat církev. Ale ani to není jednoduché a bez námahy. Čekali bychom, že aspoň jedna církev bude jednotná. Jenže ani v ní se na mnoha věcech všichni neshodnou. Liší se farář od faráře, sbor od sboru, lidé z jednoho sboru leckdy nesouhlasí se svým farářem nebo jedni s druhými. Dokonce i v jedné rodině se lišíme názory a vírou. Na různost názorů jsme si zvykli, ale kde je nějaká jednota v tom „žijte v Kristu“?

Snažíme se odpovědět na otázku, co znamená „život v Kristu“, ale společný jmenovatel nenacházíme. Něco je nám jasné, v etice se shodneme na pomoci druhému, na životu v lásce a pravdě, ale co to znamená pro mě osobně, zůstává otevřené. „Život v Kristu“, nebo, jak se někdy říká „odevzdání se Bohu“ zůstává otevřené.

Naštěstí alespoň nemusíme odpovídat na otázku, kdo v Kristu žije a kdo ne. Na to si musí odpovědět jen každý sám za sebe. Každý nejspíš půjde trochu jinou cestou, ale společný směr je v důvěře v Boha Otce, Syna, i Ducha svatého. Trojiční učení je sice složité, ale základ je jasný.

A na konci nás čeká Boží království. I pod tím máme různé představy, ale věříme, že se na konci všichni společně sejdeme u jednoho stolu, budeme opravdu všichni a stůl Páně bude vypadat určitě úplně jinak, než si kdokoli z nás představuje.

Tak jsme v celém kázání přemýšleli o výzvě „žijte v Kristu“. Poznali jsme, že to neznamená jen „být členem církve“ a „chodit do kostela“, ani nestačí jen „chovat se dobře a pomáhat druhým“. Zdá se to celé skoro neřešitelné. A přitom – možná může být odpověď docela jednoduchá.

Máme Dekalog, Desatero. Jestliže je budeme mít na paměti, budeme-li přemýšlet, co znamená pro mě dnes, každý den možná nově, už to je hrozně moc…Ale hlavně jestliže budeme každý den hledat Boží lásku, přemýšlet, co přináší (a co ne), jestliže se na ni budeme spoléhat, máme další díl toho „života v Kristu“. Jestliže budeme hledět, aby náš praktický život byl v harmonii s tím, co věříme a v co doufáme, jestliže přitom budeme myslet na sebe i na druhé, jestliže budeme dělat nikoli, co chceme, nýbrž co je prospěšné co největšímu okolí, jestliže až do konce života nepřestaneme hledat odpověď na otázku, co znamená „žít v Kristu“, budeme opravdovými lidmi, vlastně budeme „žít v Kristu“.

Budeme společně zpívat píseň šestistou čtyřicátou třetí, „Když soumrak zháší světlo“. Píseň šest set čtyřicet tři.