Smyslem křesťanství a církve nesmí být moralismus. Jako křesťané nemáme ostatním okázale ukazovat „jak správně žít“, nemáme je a ani sebe navzájem JENOM  poučovat o morálních pravidlech. Jako křesťané máme žít svobodný život s jistotou Boží milosti a lásky. Díky tomu můžeme žít svobodně a zodpovědně a svědčit o naději pro celý svět.

V evangelické tradici neexistuje prostředník mezi člověkem a Bohem a jejich vztah tedy záleží jen na tom konkrétním člověku. Jako křesťané se samozřejmě v životě rozhodujeme s vědomím Boží přítomnosti a s pomocí našich znalostí Písma (a s pomocí teologů a farářů, kteří Bibli znají lépe), ale chybí nám ty konkrétní a jasně dané morální poučky, které by nás provedly běžným dnem a životem. A já věřím, že to je tak dobře. Vážím si toho, že se vlastně nedá říci, co si naše Českobratrská církev evangelická myslí o nějakém aktuálním tématu. Církev jakožto instituce nemyslí. Můžeme říci, co si myslí její představitelé (pokud to vyjádří). V konkrétním případě můžeme říci, jaké stanovisko bylo odsouhlaseno shromážděnými zástupci církve (pokud to učinili). Ale hlavně  -  mohu (nezávisle na vedení církve) říci, co si o tom daném tématu myslím (jistě s přiznaným východiskem – já jakožto evangelík, já jakožto křesťan – ale ).

Myslím, že to je něco, čím by mohlo křesťanství zaujmout i dnešní postmoderní společnost. Lidé dnes často postrádají smysl života, který by snad v církvi mohli najít, ale právě tam hledat nechtějí, protože je odrazuje představa moralistické instituce. Proto je třeba, aby křesťan-evangelík o své víře svědčil, ne nějakou agresivní misií, ne odsuzováním společenských poklesků, nýbrž vlastním etickým a přitom současným životem a samozřejmě nejen tím, ale i osobním svědectvím o tom, co mu duchovní rozměr života přináší (není to přece pouze etika, tu totiž stejně dobře může převzít – a do velké míry převzal sekulární humanismus).

V absenci jasně daných morálních pravidel však spočívá také riziko. Jak vysvětlit své postavení? Jak ho vůbec přijmout za své? A jak v něm vydržet? Co to znamená být evangelíkem? Obávám se, že na první pohled je představa takového života odrazující. Je zřejmě jednodušší, buď mít jasně dané normy anebo naopak nemít žádné. Evangelická tradice tak balancuje mezi moralizováním (s jeho ortodoxním zjednodušením světa na boj DOBRO x ZLO) na jedné straně a „přizpůsobením se tomuto věku“ (s jeho liberální relativizací všech hodnot) na straně druhé. Pozice je to velice nesnadná. (Stejně tak i na úrovni politické – v demokracii a svobodě vždy hrozí buď sklon k totalitě anebo rozpliznutí!) 

Přesto a přes problémy, které to v životě ČCE a celé společnosti někdy přináší, však stále věřím, že právě tato pozice je nejlepší. Protože v ní se člověk snad alespoň přibližuje pravé Svobodě.

 Víra by nás měla osvobodit jak od Zákona (v pochopení, že mě nespasí dobré skutky a dodržování Zákona, ale Kristova milost), tak od „nezodpovědné svobody tohoto věku“ – totiž pocitu, že si mohu dělat, co chci a že na ničem nezáleží (v poznání, že má vděčnost za Boží milost se projevuje v běžném životě). Touto složitou cestou života ve víře v Boží milost by nás měla vést zejména Láska. Protože v Lásce (k lidem a k Bohu) je naplněna celá zvěst Bible.       

Matouš 22, 37-40 On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Římanům 12, 2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Římanům 13, 8-10 Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

 

Viz např. současní teologové Ulrich H. J. Körtner nebo Dietz Lange