Konec a nové stvoření - silvestrovské kázání 2014

Kazatel 1, 2-9:
2 Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
3 Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
4 Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.
5 Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.
6 Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.
7 Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.
8 Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.
9 Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

2.epištola Korintským 5, 17: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

Konec roku je vždy spojen s ohlédnutím i výhledem, buď s nostalgickými povzdechy, nebo s úlevným oddechem, ale nejlépe s odhodlaným nádechem na další cestu. Na konci roku, a nejen toho kalendářního, si mnoho z nás říká: „To to zase rychle uteklo, ten čas ale letí.“. Přemýšlíme o dobrém i zlém, co nás letos potkalo, co jsme dokázali a co pokazili. Vzpomínáme na to, co jsme získali a co naopak ztratili…

Krom těchto klasických problémů nás však tento čas zavádí i k hlubším otázkám: „Žil jsem dosud smysluplně?“ „Co bych měl změnit, když čas letí tak rychle, že nám ho vlastně zbývá tak málo?“ Téma konce roku a konce obecně nás pak často zavede i k apokalyptickým a eschatologickým představám. Celé toto přemýšlení je spojeno s tím, že jsme fascinováni koncem; pomíjivostí roku. Něco odchází, končí, umírá. Ale co vlastně? Rok je přeci jen lidmi vymyšlený koncept, snaha uchycení a pochopení stále plynoucího času. Dokážeme sice nějak sledovat‚donekonečna‘ se opakující přírodní cykly, ale předěly mezi nimi nejsou tak výrazné. Čas jede stále dál. Co to tedy dnes končí, končí-li vůbec něco…?

Nejen přírodní, ale i společenské cykly začínají znovu. Je zima a za chvíli znovu přijde jaro. Po vánočních prázdninách začnou děti chodit do školy, kde se už znovu blíží konec pololetí. Studenty, tak jako každý rok, čeká zkouškové období a konec semestru. Zítra ráno budou, jak je u nás zvykem, novoroční bohoslužby. Pracovní týdny se už zase překlenou do zvláštního stereotypu, který nám často bude připomínat to, o čem se třeba zpívá v jedné písni od oblíbené hudební skupiny Traband: „ po šichtě na pivo, v neděli na fotbal, nekonečně blbej televizní seriál…“ „jdou mraky oblohou jdou a nikam nedojdou“

Prostě se nám v našem všedním životě opravdu často zdá, že ten moudrý Kazatel, z jehož knihy bylo první čtení, měl už tenkrát pravdu. Marnost nad marnost. Na světě není nic nového. Všechno pomíjí…Pomíjivost a rychlost času nás asi s přibývajícím věkem trápí čím dál víc. Já si sice ještě nemám na co stěžovat, ale i tak si občas postesknu nad tím, že bezstarostné dětství už mám dávno za sebou a co teprve mají říkat moji rodiče, natož pak generace mých prarodičů.

S pomíjivostí tělesného života našich blízkých i nás samých je velmi těžké se smířit a přijmout ji. Smrt, opuštění, zánik, ztráta… celý život se učíme zvládat tyto věci, přijímat je a smiřovat se s nimi. Každý konec je těžký, smrt blízkého člověka, nebo jen zvířete, konce vztahů, lásek a přátelství, i obyčejné ztráty věcí. Každý konec je těžký, protože nám připomíná nejistotu vlastního bytí. Ale každý konec je nám tímto připomenutím i přínosný a dobrý, protože nás upozorňuje, že to co považujeme za běžný život, je jen jakýsi odvar z celého pravého života.

V naší postmoderní společnosti pomíjivá a často ubíjející všednost totiž zcela převládá. Přitom už naši dávní prapředci uměli rozlišovat všední život od života posvátného a tento vztah jim udržoval zdravý přístup k životu. Vždy bylo jasně dané, co patří ke všednímu životu a co je posvátné. Co se mohlo dělat vždy a co jen ve vyhrazeném čase. Co se mohlo změnit a co bylo naopak nedotknutelné. V tradiční společnosti byl udržován, (i když ne zcela svobodně), vztah k oběma rozměrům lidského života. Dnes se zdá, jako by ten všední (a někdy rozplizlý a ubíjející, i když podle daných pravidel se řídící) život byl ten jediný správný. Pak se, ale občas stává, že zažijeme hluboké, byť třeba jen krátké, setkání s posvátnem, které nás upozorní, že o něco mnohem důležitějšího možná přicházíme.

Ač si to možná uvědomujeme čím dál méně, celý prosinec je takovým posledním časem posvátna, který je vnímán celou společností. Advent, Mikuláš, Vánoční období, konec roku. Prosinec je naplněný svátky, jejichž původní význam už možná plně vnímá jen pár křesťanů, ale jejich sváteční atmosféra ovlivňuje snad každého, kdo je alespoň trochu vnímavý a empatický k okolnímu světu. I dnes rozšířené hektické předvánoční nakupování, uklízení a domlouvání má přece tu motivaci, že se lidé chtějí sejít, společně radovat a vzájemně obdarovat. Vánoce se sice pro nevěřící přetvořily do podoby svátků rodiny a pohody, ale stále v nich zůstává tajemné kouzlo naděje. Silvestr se sice pro mnoho lidí stal záminkou jít se někam společně opít, ale stejně v něm zůstává právě ta tajemná bázeň z konce a z možnosti nového začátku.

Ani náš moudrý Kazatel, (kterým podle tradičního učení byl král Šalomoun, ale ve skutečnosti je však jeho pravá identita skryta), nezůstává u toho, že by pomíjivost měla smysl v nekončící všednosti. Ve třetí kapitole své knihy píše, že „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“ (Kaz 3,1)

Tedy každá věc svůj čas mívá, jak se zpívá v písni, která tuto část knihy Kazatel převypráví. A tak si ji teď pojďme připomenout:

(Zpěvník Svítá 137 Čas zaslíbený)

Každá věc má svůj čas a tím svůj smysl. Tak náš život není jen stále stejným pachtěním, ale naplňováním našeho života a hledáním smyslu. Kazatel ve své knize popisuje celou řadu aspektů lidského života a vidí, že vše pozemské je pomíjivé. Jediné, na co se člověk může zcela spolehnout, je jeho Stvořitel, který ale dodává smysl i všemu tomu pachtění.

My na konci roku tedy přebíráme, co nás letos potkalo, ale vlastně přebíráme celý svůj život. Je tedy v našem životě něco nového, nebo jen kráčíme od narození do smrti jednolitou, pomíjivou a nesmyslnou cestou? Odpověď najdeme v základu kázání. Ano, jako křesťané věříme, že po přijetí křtu se náš život zcela změní a obnoví. Ale když jsme byli pokřtění už hodně dávno, můžeme si toto nové stvoření vůbec uvědomit? Vždyť prožíváme stejné životy, pohlcuje nás stejný pocit marnosti, jako nepokřtěné. Znamená to, že křest nestačí? No vlastně ano, samotný křest rozhodně nestačí k pochopení toho, co znamená nové stvoření. Ježíš byl pokřtěn Janem Křtitelem, věříme, že tím přijal Ducha svatého, ale hned vzápětí je v Bibli zpráva o tom, že byl (tím Duchem svatým!) zaveden na poušť, kde ho ďábel pokoušel. Samotný křest nás neochrání před pokušením a zlem, ale jeho síla je základem našich dalších rozhodnutí a chápání. Křtem jsme přijali fakt, že chceme, aby se skrze nás projevovala Boží vůle. Ale to neznamená, že to dál už půjde samo. Bůh s námi bude vždy a záleží na něm co bude dál, ale musíme sami chtít se na jeho cestu znovu a znovu vydávat.

Nové stvoření si připomínáme při všech velkých svátcích. O Vánocích symbolikou rodícího se světla, které prozařuje nejhlubší tmu, o Velikonocích znovuzrozený život, který vítězí nad smrtí, o letnicích seslání Ducha svatého apoštolům a tak vznik církve. Stejně však zapomínáme na to, že nově stvoření jsme právě my. A ne jen při křtu, nejen při svátcích, nejen v prosinci. Hospodin je s námi stále a tak jsme stále, každý den, znovu tvořeni v Kristu. Starý rok pomíjí, naše staré já pominulo. Důležité však je vnímat to teď a tady. Na zemi, v tomto životě. Apoštol Pavel, který napsal epištoly Korintským, i starozákonní Kazatel zdůrazňují, že máme spoléhat na budoucí život po životě a na našeho Stvořitele, ale jejich rady se přesto a právě proto týkají lidského života teď.

Už od vzniku církve měli (a stále mají) mnozí křesťané problémy s okolním lidským světem. Přišlo jim, že je nízký a špatný. Že je příliš materiální, příliš tělesný. To je vedlo k pocitu nadřazenosti a k pohrdání světem a jakoby říkali: „Chci-li být Božím dítětem, nemohu přece mluvit sprostě. Nemohu se přece ládovat jitrnicemi a zapíjet je točenou plzní!“ A tak se uzavřeli do sebe, odešli od světa do asketické samoty v poušti – a toužili po smrti. Jenže nové stvoření v Kristu se netýká jen života po smrti. Vede k uvědomění si, že okolní svět a jeho dary (i jitrnice a pivo!) a celý náš život mají smysl, který je dobrý. Že nejsme samosvojní páni svého života. Že Bůh se narodil jako člověk a přinesl světlo do naší tmy a tím smysl tomuto životu. A to všechno ne ‚jen tak‘, ale protože nás miluje a jeho láska je tím smyslem celého vesmíru.

(Svítá 487 Obětování)

Tak končí starý rok a starý svět a starý život. Zůstává něco z minulosti? Jak se říká v první epištole Korintským, ze všech pomíjivých věcí „zůstává víra, naděje a láska, a největší z té trojice je láska…“ ( 1K 13, 13).Ano, láska je na světě největším projevem Boží moci, protože jak píše autor první epištoly Janovy: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle“ (1J 4; 12)

Na světě opravdu není nic nového, ale kdo je v Kristu, je nové stvoření. Tady a teď.

Amen