SHRNUTÍ Patočkova textu.

Patočka ve své práci nejdříve upozorňuje na chyby a nedostatky tzv. ryzího intelektualismu, který se v teorii dějin snaží být za každou cenu objektivní (takto pracovat se snaží například pozitivisté). Absolutní objektivita je neproveditelná, protože člověk je vždy ovlivněn svým okolím, původem, životem, svými názory, které se do jeho práce vždy nějak promítnou. Snažit se popisovat dějiny objektivně je chyba i proto, že nedokážeme rozeznat co má větší hodnotu, co je podstatné. Toto chápání dějin ovlivnilo i chápání člověka – kosmické a naturalistické – důsledky toho chápání se negativně projevily v moderní společnosti (lhostejnost, sebeodcizení, nez. estetismus, spontánní lidství apod.).

Ryzí intelektualismus navíc opomíjí to nejpodstatnější, totiž to, co Patočka nazývá „tvořivou energií dějin“ a „dějinné moci“. Tvořivá energie dějin dává člověku prvotní impuls k touze naplnění života – chceme najít jeho smysl a nežít zbytečně. Tato energie prostupuje celou historií lidstva a projevuje se „dějinnými mocemi“, v těch právě hledáme smysl života a jimi ho naplňujeme. „Dějinné moci“ jsou motivy pro naše činy a ovlivňují fungování celého světa. (touha po moci, náboženství, láska…) Není jich mnoho, ale vypočíst všechny nemůžeme, neboť se stále vyvíjejí, zanikají, či vznikají nové. Zanikají ve chvíli, kdy pro nás nemají význam a nejsou pro nás hodnotné, ale to nemusí znamenat jejich úplný zánik – někdo se k nim může vrátit či je znovuobjevit.

Patočka se také zabývá historiografií, kterou dělí na povrchní a hlubokou, podle povrchních a hlubokých dějin. Povrchní dějiny se zabývají prostým popisem dat a událostí (seznamy králů, bitev apod.), zatímco hluboký dějepis se zabývá právě dějinnými mocemi, tedy důvody a motivy historických událostí a jejich významem. Ale vlastně i v povrchovém dějepisu je přítomen hluboký – podle toho jak historik něco popisuje (na co dává důraz, čemu se věnuje…) můžeme poznat dějinnou moc, která ovládá i jeho a dobu, ve které píše.


Jeden z nejdůležitějších Patočkových poznatků je fakt, že člověk, který chce chápat dějiny, musí pochopit variabilitu světa a lidské životní formy. Bez tohoto poznání nemůže člověk hodnotit historické události, ba ani události z jiné kultury jeho současnosti. Celý svět se neustále mění (i tehdy, kdy se zdá, že se neděje nic).

Cit pro historickou variabilitu lidství není každému vlastní a filosofie dějin ani světová historie nemůže vzniknout v době a společnosti, která je absolutistickými ideály zahleděna do sebe (křesťanský středověk, Čína…). Světovou historií se zabývají až moderní historici a dnes se historici zabývají rekonstrukcí minulosti intuitivně, aniž by si uvědomovali její filosofický význam. Právě filosofie dějin projasňuje význam historických faktů. Univerzální dějiny jsou vlastně o té variabilitě lidské formy a světa, kterou se zabývá filosofie a proto musí dějepis a filosofie spolupracovat.

Jedině člověk, který se snaží pochopit různé varianty lidství osobně a v širokém měřítku, a který bere filosofii, umění a vzdělání jako své vnitřní vlastnosti, může chápat i dějiny těchto vlastností. Musí se však vzdát „nadčasovosti“, může se ale dobrat k „mnohočasovosti“.
Historické poznání je spojeno a prolnuto s duchovním poznáním nás samých, tedy s poznáním tvořivé energie, která námi probíhá.